Zázrak jménem naslouchání

Po vyčerpávajících hodinách cestování jsme byli konečně v cíli naší rodinné dovolené v zahraničí. Jaké však bylo překvapení nás všech, když nikde nebyl k nalezení jeden z kufrů. Naše desetiletá dcera si doma nechala kufřík s oblečením, deníčky, knihami, osobními věcmi i hygienou. Proběhla chvíle plná emocí všech zúčastněných. Zklamání, překvapení, vztek, bezmoc, smutek… První střet s realitou jsme poměrně ustáli a vyrazili jsme na večeři. Tam přišla druhá vlna emocí naší dcery.

Seděli jsme kolem stolu a ona začala vyjmenovávat všechny hrůzy a strasti dne, jehož vyvrcholením bylo zjištění, že jede na dovolenou bez věcí. Byla tam s námi i babička, která intuitivně svoji vnučku uklidňovala, utěšovala, ukazovala jí pozitiva celé situace a přicházela s možnostmi řešení. Dceru to ale vždycky jen o to víc víc rozrušilo, rázně babičku zarazila a pokračovala ve výčtu svých dnešních pocitů a krizí.

Po chvíli jsem se proto rozhodla, že místo abych se snažila emoční rozladu své dcery tišit, vyzkouším zúčastněné naslouchání.

Navnímala jsem ji a byla jsem tam v tu chvíli plně přítomná a jen pro ni. Kývala jsem, naslouchala jí, ale nic jsem neodpovídala.

Celé to trvalo asi deset minut. Občas jsem se musela mírně kousnout do jazyka, abych nepromluvila a jen naslouchala. Dcera ale všechno během této chvíle všechno vypověděla a uklidnila se. Ode mne bylo potřeba zůstat úplně v klidu a mít dostatek trpělivosti a času. Bývala by z toho mohla mezi námi dvěmi vzejít také nepříjemná scénka nebo ještě hůř – hádka plná obviňování.

Celý zbytek dovolené jsme pak zvládli i bez věcí – improvizovali jsme. A dceru to bavilo, protože si podle jejích slov „zkoušela, jak žijí přírodní národy“, které nemají tolik věcí. K tomu jsme ale stejně měli daleko, protože nám veškerých moderních vymožeností zůstala stále přehršle.

Schopnost zúčastněně naslouchat považuji za největší komunikační zázrak.

Být plně přítomní s druhou osobou, nesklouznout k hodnocení, radám, nebo naopak k vnitřní pasivitě, ignoraci, zaměření na sebe a své procesy a podobně.

Takové naslouchání totiž vůbec není jednoduché.

Vždycky si při tom představuji moudrou starou babičku, která tiše sedí a když si za ní někdo přijde promluvit, jen kývne hlavou, mírně a laskavě se usmívá a posílá při tom vlny lásky, které vás celé oblaží. Cítíte její přijetí a tušíte, že můžete být přesně takoví, jací jste. Že vás někdo vnímá, že jste milovaní. Můžete plně projevit své emoce, nálady, frustrace i radosti a ona ví… Je ta, která již hodně prožila a umí být a nechat být.

Pojďme víc mlčet a vnímat toho druhého mimo naše slova.

Jak moc bychom si my rodiče ušetřili práci, nervy, starosti i spoustu energie, kdybychom s našimi dětmi mluvili mnohem méně! A dokonce mám pocit, že čím jsou děti starší, tím víc máme my rodiče mlčet.

Připadá vám to jednoduché, primitivní nebo možná také neúčinné? Vyzkoušejte si to. Dejte si den, kdy budete vědomě mnohem míň mluvit a víc naslouchat a vnímat toho druhého. Praktikujte pasivní naslouchání směrem ke svým dětem nebo klidně k partnerovi a pozorujte, co to udělá. Určitě budete pozitivně překvapení.