Tohle jsem nechtěla 

„Jen jsem si myslela“, to nic není…

Nedocházelo mi, že i myšlenka je energie. I když ji nevidím, postupně pracuje a zhmotňuje se to, čemu věnuji svou pozornost. A pak se mnohdy divím…

Uf, tohle jsem přece nechtěla! 

Tak jsem se to se svou myslí naučila. Myslet si o všem něco, hodnotit, chtít, oddělovat se, bát se, nevyčnívat, zabrat, zvýšit tlak, zatnout zuby, dokázat, vydržet, necítit bolest a jít dál…

Pomohlo mi to přežít a za to ze srdce děkuji. Ale postupně jsem se začala cítit smutná, bezmocná, frustrovaná. Dětská radost a hravost se vytrácela, nápady nepřicházely a celé to žití bylo najednou bolavější a těžší, než jsem si původně představovala.

V naději, že to příště udělám lépe, jsem se ještě sama potrestala pocitem viny a vyčítala si to či ono. Vina a výčitka ještě více uzavíraly můj energetický systém. Energie ubývala, zasekávala se a já se cítila pod tlakem – nebo víc a víc unavená.

Má mysl byla stále víc přesvědčená o tom, jak je to těžké, že to nezvládnu, že jsem k ničemu a nic neumím, že všechno pokazím a že se mě nikdo nezastane. A to jsem brala jako další z mnoha důkazů toho, že nejsem „dost“ a „nezasloužím si“.

„A to jsem si jen myslela…“

Naštěstí tu máme život a ten nás vede a podporuje, ať padáme, jak padáme. 

Učím se to jinak. Hurá a jupí, děkuji svým předkům za to, že mohu.

Učím se, že moje mysl a duše je spokojená a klidná, když cítím a zažívám svět skrze své pocity a smysly, když se jen tak zastavím, pustím kontrolu a JSEM. V souladu sama se sebou i s okolím.

Netlačím, nebojuji, nepřemýšlím, co bylo nebo co bude, jak je to správné, spravedlivé, jak by to mělo být nebo co bude, když to nebude…

Cítím, objevuji a jsem v přijetí toho, co zrovna TEĎ je.

Tehdy mi tělem proudí energie, cítím se v bezpečí a důvěře, zažívám radost, sílu, lásku a soucit. Probouzí se mi kreativita, napojuji se na svou vnitřní moudrost a život mi dává smysl. A já ožívám. 

Najednou to jde lehčeji a objevuje se i to „nedosažitelné“ flow, po čínsku Wu Wei, děkuji!

A tak to teď ukazuji svým dcerám. Právě tak, jak to teď objevuji. Zastavuji to kolečko bolesti a postupně ho otáčím k radosti a lásce, k radosti ze života a lásce a přijetí sebe a života v jeho proměnlivosti.

Vzájemně se můžeme na této cestě podporovat a inspirovat, protože každá z nás jsme jedinečná a víc hlav víc ví.

S rostoucím porozuměním se otvíráme i většímu soucitu a lásce v našich srdcích. Lucka Harnošová a její tvorba je toho nezvratným důkazem. 

Pokud toužíte po podpoře ve vztahu právě s vaší dcerou či dcerami, přidejte se ke mně a Vendulce na pobyty pro mámy a dcery. Bude nám ctí.  

Přeji nám všem, ať se nám na našich cestách daří zaměřovat svoji pozornost na věci, které ve svých vztazích a životech chceme posílit nebo tvořit, a ať máme spoustu odvahy jít i se strachy, které se s každým naším krokem hlásí o pozornost a testují tak naši bdělost a směr.

S láskou Martina