Život má svá pravidla

Kdysi jsem se octla v autoškole a vážně vůbec jsem neuměla řídit. Hodně mých spolužáků to umělo ještě před autoškolou. To byl děs. Byla jsem nemožná. Když si na to vzpomenu… musím se smát. Při závěrečných zkouškách jsem drnkla zrcátkem do popelnice. Už jsem se viděla, že mi to nedají…

Ale byli zlatí. Autoškolou to nekončilo. Učila jsem se léta. Sbírala zkušenosti a nejednou to auto odneslo.

Auto je jen hromada plechu, motor, sedačky a pár věcí navrch. A stejně se s tím dělá věda, jestli to umíš. Když neumíš, nesmíš na silnici. Na to máme zákony, přece… No, ještě že.

Ale život nás ve škole neučili. Matika, fyzika, ale zdraví, vztahy, hodnoty… nic z toho. Rodina nás učila, jak nejlíp uměla. Jedno rodičovské superpravidlo praví: Řiďte se mými radami, ale ne mým vzorem.

Tak jsem se vydala na silnice života vystavena tomu, že mě někdo zraní anebo se zraním sama. Oboje se daří všem a opakovaně. A někdy se ne a ne poučit.

Ale vzala jsem to poctivě a začala se učit život. Brát ho zodpovědně, abych si ho pak mohla co nejlíp užít. Abych si užila tu jízdu, jako si užívám jízdu autem, když to umím.

Že má život svá pravidla a život „s posláním“ má svá speciální pravidla, o tom jsem přesvědčená už dávno. Můžu sledovat na lidech, kteří si krásně frčí v tom svém flow a u všech je to stejné. Jaké to jsou pravidla, o tom si budeme povídat příště.

Ale to, co všem pravidlům předchází je ODVAHA. Odvážit se objevovat, poznávat nejprve sebe.

Zrušit ty slupky všech „to nejde“, které jsme slyšeli. Říkali nám to rodiče, když jsme něco chtěli a říkali nám to ve škole a přidávali k tomu „to musíš“ a pak jsme si to začali říkat sami a začali jsme s tím žít. Moje pravidla doma v dětství, nebo chcete-li programy, které jsem si odnesla do života byly: „Fachčit se musí!“ a „Nemáš práva, jen povinnosti.“ Dokážete si vzpomenout na to, co jste si vzali „s sebou“ na cestu životem?

Moje odvaha spočívala v tom, že jsem jednou udělala změnu a zkusila jsem dělat něco, pro co jsem neměla předpoklady. Mé vzdělání bylo jiného směru a představy všech okolo, no ty už byly teprve jiného směru.

To nejvíc báječné na tom všem bylo, že je úplně jedno s čím začnete. Ono se hned na poprvé nemusí konat to velké finále. Je to jenom krůček a otevřou se další dveře, které tam před tím nebyly. Postupujete do dalšího kola, někam vás to posune. Vůbec jsem nevěděla, jestli ten první krok byl správně. A možná že nebyl, ale posunul mě k tomu, že se ta cesta mého poslání otevřela.

Bát se začít dělat něco, po čem v skrytu duše toužím, ale nevím jestli můžu nebo nevím jestli to budu umět, je přirozené. Pipi Dlouhá Punčocha říkávala: To neumím, to mi jistě půjde. Tak to vám může dodat odvahy. Bát se, že to, do čeho se pustím, nebude to pravé, to je docela možné, že nebude, a co se může stát nejhoršího? Nakonec zjistíme, že to nejhorší se vlastně děje teď, když stojíme na místě a… a bojíme se. „Bojíme se“ je od slova BOJ. Bojujeme s něčím, z čeho máme strach. Tak se radši nebojím, protože nechci bojovat. Je to namáhavé, vysilující a vlastně můžu dělat spoustu lepších věcí.

Kdežto ODVAHA je úplně jiné slovo. Krásné. Dovoluji si odvážit se toužit. Dovoluji si zasnít se. Dovoluji si hrát a nejen plnit povinnosti hodné holčičky. Dovoluji si mít se ráda, milovat se. Dovoluji si usmívat se, když si čtu řádky plné naděje. Jde to.

Jen mít odvahu a pustit se do objevování pravidel života. Pustit se do toho a žít život naplno. Šťavnatě, radostně, ve flow…

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.