O sítích a naší příležitosti k růstu

Je úplně v pořádku, že nesedneme každému. Že jsme někomu nesympatičtí. Mně například bylo opakovaně napsáno, že se někomu „nelíbí můj úsměv“. I to patří k životu. Ale co mě mrzí, je, když si vytváříme unáhlené závěry, postoje a domněnky. Dokážeme se pak na internetu vztekat, udělat si příběh, vykonstruovat drama. Na sítích je normalizované takové chování, které by naživo bylo považováno velmi vyhrocené.

Učím podnikatelky, a to i ty, které jsou teprve na začátku cesty a ještě si vůbec „podnikatelky“ neříkají, ale chtějí žít své poslání a mají, co předat světu, ale bojí se. Říkám jim: „Pojď být vidět, svět tě potřebuje!“ Ony však mají velký strach. Projevuje se to pak v akčních krocích různě: „Ještě jsem nesdílela na ten osobní profil,“ „Ještě jsem nepozvala nikoho do své skupiny,” „Ještě jsem neodeslala ten e-mail,“ „Ještě jsem nesdílela, že to dělám, protože tady mám i kolegy z nemocnice,“ a tak podobně.

Situací je mnoho, ale hlavní příčina je jenom jedna. Strach, že mi bude ublíženo. Strach, že mě odmítnou. Strach, že mě „zabijí“ – ano, stále to v nás je, už po generace a generace. A není se čemu divit! Protože to tak dříve opravdu bylo. A na sítích zbytky takového chování v určitých podobách stále přetrvávají. 

A čím více jsme vidět, tím více projekce na nás vzniká. Někdo si nás postaví na piedestal, ale když pak uděláme něco, co ho překvapí a zasáhne do vykonstruovaného příběhu, můžeme spadnout do velmi hluboké jámy. Občas mi ve zprávách přistane takové spadnutí z piedestalu – „Hluboce jste mne zklamala, Lucie.“ 

A ani to nemusí být piedestal, stačí staré známé srovnávání na sítích. To je samozřejmě také nesmyslné. Věřím totiž, že se můžeme se sítěmi naučit pracovat pozitivním způsobem – tak, aby nás podporovaly. Ani si nestavět nikoho na piedestál, ani se nezmenšovat či povyšovat. Ale na to samozřejmě potřebujeme umět se sebou pracovat.

Velmi často se na sítích děje i opačná strana oné idealizace a to je souzení, opovržení, hodnocení, na které si myslíme, že máme právo, a považujeme ho za objektivní pravdu. Někdy to vypadá jako novodobé upalování čarodějnic. I v malém měřítku to může hluboce zasáhnout. Toho bychom si měli být všichni vědomi. A pokud takový hejt na sítích probíhá ve velkém, je až obdivuhodné, když to někdo vůbec ustojí.

Někdo kvůli strachu ze situací, které vídáme na sítích, ani vůbec nezačne žít sám sebe a své dary. Někdo se rozjede, ale během cesty za svým posláním se zastaví. Někdo drží něco, co by už rád pustil, jenom proto, že se bojí, co by na to, kdyby skončil, řekli ostatní. Někdo vůbec nevyjadřuje svůj hlas, protože má hluboké strachy.

„Co by na to řekli lidé“ – jak hluboce to v nás je a brzdí nás to nejenom v naší tvorbě, ale v životech celkově…

Podnikatelky, tvůrci a tvůrkyně, chci vás povzbudit! I když přijdou bouře, stojí to za to. A bouře určitě přijdou, to vám můžu zaručit. Ale právě díky nim rosteme. Můžeme totiž jednat jako líderky/lídři a učit se to veškeré nepohodlí zkoušek na naší cestě zvládat. Můžeme jít příkladem a tvořit i na sítích příjemné, podpůrné a inspirativní prostředí. 

Co nesmírně pomáhá, je, když rosteme i díky kontemplačním otázkám, když se obracíme do sebe a hledáme, co nám dané situace zrcadlí, a když se v automatických reakcích umíme zastavovat. Právě v souvislosti se sítěmi pro nás mohou být velmi prospěšné následující otázky:

~ Kde si dělám domněnky a proč?
~ Opravdu je to moje zodpovědnost? Nepřebírám zodpovědnost za jiné? A jak se v tom vlastně cítím?
~ Opravdu je moje vyjadřování a prožívání tímto způsobem zralé? Co potřebuji k tomu, abych regulovala svůj nervový systém?
~ Řekla bych to danému člověku stejně, i kdybychom spolu seděli na křesle u čaje nebo v kavárně, pokud bych ho tam náhodně potkala?
~ Je mi v tom opravdu dobře, když toto žiju?

Už dávno jsem se rozhodla, že budu v lidech vidět vždycky to dobré. A rozhoduji se pro to zas a znovu. Tím neříkám, že mi na sítích nikdy nenajedou emoce nebo hodnocení. Ale učím se s tím pracovat. A podporuji další ženy na této líderské cestě v rozvíjení emoční inteligence a zodpovědnosti za svůj život. Protože s tím přichází obrovská svoboda. Svoboda se vyjádřit. Svobodně tvořit. Vnitřní svoboda, která přináší klid a mír. 

Je naprosto OK dělat chyby. Sbírat zkušenosti a brát si z nich ponaučení, být stále moudřejší a moudřejší. Bez chyb bych v podnikání ani v životě nebyla tam, kde jsem nyní. Klidně mohu být nepochopena ostatními, i to je OK. Nebýt inspirací pro všechny je OK. Dělat nepopulární rozhodnutí je OK. Je OK změnit směr, končit projekty i začínat nové. Život je neustálá změna.

Naučila jsem se dávat si 2 prověřovací otázky: Z jakého místa to dělám? Je to win-win-win? Pokaždé dostanu pravdivé odpovědi.

A věřím, že pokud nyní máme k dispozici sítě pro naše globální propojení, že je budeme používat ke kolektivnímu růstu a ve vzájemném respektu. Všichni můžeme začít sami u sebe.