Děti jako zrcadlo rodičů

Jak to vlastně je s představou, že nás mají děti přečtené, přesně znají naše slabiny a vědí, kam „píchnout“?

My jsme pro naše děti bezpečí

Když nás děti „zkoušejí“, tak vlastně zkoušejí samy sebe a na vlastní kůži zakoušejí svět. Mozek malých dětí ještě nedokáže regulovat rozbouření emoce. A proto si potřebují opakovaně zažívat pocit bezpečí, který jim můžeme poskytnout coby vyrovnaní rodiče tím, že si na rozdíl od nich dokážeme se situací poradit. Jak jinak, než tím, že vyhrocené momenty ustojíme a že nás nerozhodí. Nebo tím, že dáme svému dítěti najevo, jak ho máme rádi – bez ohledu na to, jestli jej právě převálcoval emoční poryv nebo se mu něco nepovedlo.

Přirození pozorovatelé s jemnými anténkami

Děti od nejútlejšího věku vnímají své rodiče jako hlavní zástupce okolního světa. Přesně sledují naše reakce a činy, aby pochopily, jak se chovat a reagovat v různých situacích. V prvních letech života je pro ně dobrá adaptace otázkou přežití. K tomu jsou přirozeně vybaveny jemnými „anténkami“, které zachycují nejen naše činy, ale i pocity. Díky tomu nás velmi dobře vnímají a dokážou se učit i z našich neverbálních reakcí.

Naši potomci jsou vnitřně naprogramovaní učit se nápodobou. A často nejde jen o to, co vyjadřujeme slovy, ale především o to, co je přítomno v našich emocích a promítá se do neverbálních reakcí, potažmo do reálných skutků. Když budu svému dítěti tvrdit, že je cukr škodlivý, ale sama se budu cpát sladkým, těžko mi to uvěří. Bude také vyhledávat sladké.

Není tedy divu, že nás mají tak řečeně „přečtené“. Děti jsou neuvěřitelně vnímavé a jejich schopnost napodobovat naše chování je založená na přítomnosti zrcadlových neuronů v mozku. Tyto neurony jim umožňují číst emoce druhých a představit si, jak se daná osoba cítí. Napodobování není jen o slovech, ale především o emocích a neverbálních signálech, které vysíláme. Když pak dětem říkáme, že je něco špatné, ale samy to děláme, budou následovat naše činy, nikoliv slova.

Vliv skrytých přesvědčení a tajných programů

Za naším jednáním se často skrývají různá přesvědčení a skryté vzorce. Děti je podvědomě nasávají a reagují na ně. Přitom se nemusí jednat o něco, co by samy dokázaly popsat slovy. Zkrátka to vstřebají a uzpůsobí tomu svoje jednání.

Například moje dítě cítí, že se jako matka neumím vypořádat s kritikou. Dokud je ještě malé, vychvaluje mě do nebes, protože si přeje vidět mě šťastnou. Ale jakmile dojde do puberty a něco mu třeba nedovolím, jeho reakce může být taková, že si přestane brát servítky a přesně ví, jak tnout do živého.

Zaměřme se na vlastní emoce

‌Díky tomu, že jsou děti naším zrcadlem, dříve či později se ve vztahu k nim odrazí také vnitřní nezpracované emoce nás samotných. Během rodičovství přicházejí situace, které nám mohou připomínat naše vlastní nepříjemné zážitky z dětství. Pokud tomu nevěnujeme pozornost, často pak jednáme nepřiměřeně, zkratkovitě nebo svůj stín promítáme na naše blízké. 

Proto je důležité posilovat si schopnost sebereflexe. Když umíme rozpoznat vlastní kritické momenty, nemusíme je ventilovat na dětech. Je potřeba umět si uvědomit chvíle, ve kterých nás zaplavují emoce, a pak se ptát samy sebe, co během nich potřebujeme. 

Jedním z pilířů laskavého rodičovství je zpracování vlastních zranění z dětství. K tomu patří také to, že samy sobě poskytujeme láskyplnou péči. Nebo že umíme samy sebe uklidnit, když nastávají vyhrocené situace. Protože když dokážu obejmout sebe, mám zažito a vím, jak dávat lásku, klid a stabilitu také svému dítěti. A když se moje dítě dostane do afektu, dokážu mu v klidu pomoct zvládnout jeho emoce. Pokud jsme ve spojení se svými pocity, můžeme je zřetelně komunikovat se svými dětmi.

Pro děti je důležité, aby nám rozuměly. Čitelná maminka, která dokáže srozumitelně pojmenovat svoje emoce, dětem dává jasné signály o tom, co se děje. Děti se pak cítí v bezpečí, i když je jejich máma třeba unavená nebo přetížená. Je lepší říct: „Teď na mě prosím nemluvte, potřebuji 10 minut klidu, protože jsem strašně unavená,“ než se tvářit, že se nic neděje, ale děti stejně vycítí, že něco není v pořádku, a mohou si to dávat za vinu.

Pěstujme sebelásku a sebepřijetí

‌Základem spokojeného mateřství je tedy – jak jinak – opět sebeláska. A k tomu patří citlivost a respekt vůči sobě. Je důležité nezanedbávat vlastní potřeby a myslet na ně včas – ještě před tím, než nám přeteče pomyslný pohár, což může vést až k onemocnění nebo vyhoření. 

Je proto nezbytné říkat si o pomoc, když je toho na nás moc. Dopřát si pravidelný čas na něco, co nás nabíjí a skutečně těší, ať je to kafíčko s kamarádkou, oblíbená kniha nebo lekce jógy. Ale patří sem také to, že na sebe nezapomínáme a často se ptáme sebe: „Jak se cítím?“ nebo „Co potřebuji?“

Pokud máme schopnost sebelásky dobře rozvinutou, dokážeme se v těžkých chvílích podpořit. Umíme se obejmout, utěšit, ocenit.

Rodičovství je cesta k sebepoznání, která nabízí příležitost emočně dozrát.