Být svá je nejvíc

Jako lidé se pořád hledáme, možná je to takový náš úděl. Jakási věčná nespokojenost, která člověka posouvá dále, aby se pořád vyvíjel a proměňoval, aby nezůstával na místě. Také se neustále přizpůsobuješ? Posloucháš, co říkají ostatní? Jsi tvárná, abys byla v kolektivu oblíbená, přijímaná, aby tě lidí měli rádi, vážili si tě, vzhlíželi k tobě? Abys nebyla sama. Snažíš se být nějaká?

Ono ani vlastně není podstatné jaká, lidé se často proměňují v souvislosti s prostředím, v němž se právě nacházejí. Někdy jsou veselí, někdy vážní, někdy si drží odstup, jindy jsou přátelští, někdy přísní, jindy milí. Jak je to potřeba. Ono by to vlastně bylo v pořádku, pokud bychom byli sami se sebou v souladu. Často jsou to ale masky, kterými se bráníme být autentičtí.

Je to hodně ženské téma, ale určitě se týká i mužů. Chceme se za/líbit, chceme uznání, být hodné holčičky, aby nás měli lidé rádi. Hodně často se chceme zavděčit a nejlépe všem, chceme být laskavé, všem pomáhat, aby naše děti i ostatní byli spokojení a šťastní. Máme pocit, že si lásku musíme zasloužit.

A co když nemusíme? Co když si nic nemusíme zasloužit. Co když ta největší zásluha už prostě proběhla – narodily jsme se a jsme tady. Prostě JSME. To je nejvíc. Není většího bohatství pro tento svět a lidi kolem sebe, než být SVÁ. Jsi svá? Chceš být svá? Dokážeš být svá?

Není to jednoduché. Občas mi připadá, že je to snad to nejtěžší. Asi proto se to většině lidem nedaří. Možná je to právě důvod, proč jsme toto téma odsunuli na okraj. Být svá by bylo příliš troufalé, příliš neskromné. A je to vůbec vhodné? Zachovat se v konkrétní situaci, jak opravdu cítím a potřebuji, ne tak, jak se ode mne očekává? 

Neovládáš se někdy za každou cenu, aby to vypadalo, jak milá a tolerantní k ostatním jsi? A jak se pak cítíš? Ono se taky může stát, že situaci neodhadneš správně a i když se zachováš, jak se domníváš, že by bylo správně, pozitivní zpětná vazba se stejně nedostaví. Aha… ano, i to se stává.

Je zkrátka lepší být svá, autentická, zachovat se tak, jak to cítíš v danou chvíli. Ano, být vnímavá ke svému okolí, ale prostě se nepřetvařovat, nepřizpůsobovat se tolik, jen proto, abys byla přijímaná. Být svá je prostě nejvíc!

Totálnost – je to slovo, které se už příliš nepoužívá, ale myslím, že na toto téma sedí perfektně. Co to vlastně znamená? Být totální? Pro mě je to takový vyšší stupeň autenticity. Jít opravdu ke svým kořenům, ke své podstatě, do svého srdce. V životě sama se sebou i s ostatními jednat a reagovat z hloubi svého srdce nebo v souladu se svým srdcem. Být víc než autentická, být totálně autentická a svá, na všech úrovních. To je výzva.

Úplně se přijmout, i když třeba mám pocit, že nejsem dokonalá, že jsem teprve na cestě. To přece nevadí, přijmout se právě teď, takovou, jak jsem právě teď. Zítra třeba budu zase jiná, to je také v pořádku. Jsme cyklické a proměnlivé, vyvíjíme se. Mnohé stále teprve objevujeme, kým vlastně jsme. Ale to totální přijetí je potřebné teď, v každodenním životě.

Být totálně svá je nejvíc. Moc ti držím palce, aby jsi našla cestu ke své podstatě, ke své autenticitě, ke své totálnosti. Prostě jednoduše BUĎ SAMA SEBOU.