Prodýchej se k sebelásce

„Nádech a výdech, dvě naprosto zásadní činnosti, které si po většinu času neuvědomujeme a bereme je jako samozřejmost. Ony na jednu stranu samozřejmé jsou. Bez nich by nebyl náš život. Ale je náš život samozřejmost? Někde vzadu v naší mysli tušíme, že dar života samozřejmý není, ale naplno nám to dojde v momentě, kdy nám o něj opravdu začne vážně jít. Mluvím z vlastní zkušenosti.“ Zvu tě do příběhu Edity Struskové, online podnikatelky a nádherné inspirativní ženy, kterou provázím programem Evoluce poslání. Je v něm bolest, naděje, nalezení jedinečného poslání i víra, že vše v životě má svůj velký smysl. Ponoř se do vyprávění Edity.

Měla jsem dvě malé děti, 18měsíčního syna a 3letou dceru a těšila jsem se na oslavu svých 31. narozenin. Ale dárek, který jsem dostala, bych nepřála nikomu. V den mých narozenin jsem si nahmatala bulku v podpaží, ze které se vyklubala metastáza k rakovině prsu. Asi nemusím popisovat, jaký šok to byl.

V rodině rakovinu nemáme, kojila jsem 3 roky vkuse, takže rakovina prsu pro mě bylo něco, co se mě fakt netýká. A najednou to tady bylo. Jde mi o život. Panebože, vždyť mám malé děti! Ještě mám spoustu plánů…, honilo se mi hlavou. V ten moment člověku dojde, že život a zdraví máme opravdu jen jedno. A když o něj začínáme přicházet, je leckdy pozdě býka honiti. Založila jsem tedy blog Prsa v háji, abych šířila osvětu o tom, jak je důležité pravidelné samovyšetření a že zdraví opravdu není samozřejmost.

Já jsem naštěstí léčbu zvládla. Chodila jsem na ni jako do wellness. A už tehdy mi velmi pomohl můj dech a práce s myslí.

„Ověřila jsem si, jak jsou naše mysl a dech mocné nástroje, protože jako máma malých dětí, které jsem měla poměrně rychle po sobě, jsem byla velmi unavená, a to hlavně psychicky.“

A paradoxně chození na chemoterapie (kterých jsem absolvovala 8 cyklů po třech týdnech), byl pro mě největší relax a odpočinek. Nastavila jsem si to v hlavě tak, že to není žádná chemie, po které mi bude špatně a vypadají mi vlasy, ale že mi do těla proudí životodárná tekutina. Plus jsem se pokaždé, když mě chemoterapie čekala, hezky oblékla, namalovala, vzala si něco příjemného na čtení, dobré jídlo a pití, něco do uší a šla si to užít. Však pro mámu na mateřské je každá volná hodinka dar.

Když už se mi začalo přece jen dít, že mi nebylo úplně dobře a přicházel strach, tak mi pomohl můj dech. Skrz něj jsem se dokázala zklidnit a přesměrovat myšlenky tam, kam jsem potřebovala.

Dech je totiž mocný nástroj a dokáže ovlivnit spoustu věcí. Ať pozitivně, pokud s ním umíme pracovat, tak ale i negativně, pokud ho nevnímáme a leckdy na něj i zapomínáme. Pak nám v těle chybí a to může spustit spoustu procesů, které naše tělo pomalu ničí.

Po absolvování 8 cyklů chemoterapií mi nádor zmizel, takže během následné operace mi byla odebrána jen nepatrná část prsu a tedy velké množství lymfatických uzlin v podpaží, vzhledem k metastáze, kterou jsem tam měla. Pak mě čekalo ozařování a rok biologické léčby. Za zdravou vás lékaři nikdy neprohlásí, už navždy budete jen v remisi. S tímto faktem jsem se musela dlouho smiřovat. Ale během toho se mi podařilo napsat několik průvodců pro ženy, které si musejí projít tím samým jako já. Průvodce jsem dala dohromady proto, aby měly všechny informace na jednom místě, nemusely dál pátrat na internetu a dočítat se věci, které opravdu číst nechtějí.

„Potřetí jsem otěhotněla a porodila přirozenou cestou zdravého syna, kterého jsem kojila, pár týdnů i z operovaného prsu. Ano, i to je možné.“

Rozjela jsem projekt Tělo v cajku, protože už jsem nechtěla být v háji. V tomto projektu propojuji své životní zkušenosti s rakovinou s profesními zkušenostmi fyzioterapeutky. Zamilovala jsem se do něj, našla v něm smysl života a postupně jsem chtěla opustit téma rakoviny prsu. Zbavila jsem se strachu a po pěti letech uvěřila, že jsem opravdu zdravá.

Ale život tomu chtěl jinak. A v létě 2022, přesně po šesti letech (téměř na den přesně), jsem znovu slyšela to, co žádná žena, a ta která prošla rakovinou prsu obzvláště, nechce slyšet – “nález v prsu je zhoubný, okamžitě přijeďte, ať se domluvíme na dalším postupu.”

V tu chvíli se mi zhroutil svět.

Ale jen na chvíli, opět jsem se vrátila ke svému dechu. A snažila se pomocí něj zklidnit své myšlenky.

Okamžitě jsem musela přestat kojit (nejmladšímu synovi byly čerstvé dva roky, úplně mě ještě teď mrazí z toho, jak ta situace byla téměř stejná jako před šesti lety) a do dvou týdnů od verdiktu jsem nastoupila do nemocnice, kde mi bylo odejmuto celé prso.

Moje tělo a moje duše dostali další hluboký šrám, ze kterého jsem se musela vzpamatovat.

„Pomalu jsem se smiřovala s novým vzhledem. Psychicky i fyzicky. Vzhledem ke své profesi jsem to vzala jako výzvu. Vzala jsem to jako signál, že asi téma rakoviny nemám opouštět.“

Protože moje tělo bylo po operaci úplně přeskládané, muselo se vyrovnávat s novými jizvami a s tím, že mu něco chybí. Díky své profesi a také díky tomu, že pravidelně cvičím, umím poměrně dobře své tělo vnímat a vím, že pohyb je nezbytný. A pokud máte za sebou takovouto operaci, tak to platí dvojnásobně.

V nemocnici jsem nedostala žádné informace. Musela jsem si pomoci sama. A opět přišel na řadu dech, protože zpočátku nemůžete nic jiného, než dýchat. Takže jsem dýchala, posílala jsem životodárný kyslík jizvám na hrudníku a celému hrudníku, a tím ho uvolňovala.

Postupně jsem pomalu začala cvičit a zas a znovu jsem si ověřila, jak je pohyb nedílnou součástí cesty za zdravým tělem. Pro všechny, ve všech situacích. A s pohybem souvisí správný dech. Dech je totiž ten nejzákladnější pohyb, který má navíc moc ovlivňovat naši mysl.

A umět se zastavit i v tom největším šrumci, věnovat si pár minut, nebo třeba i více, zaměřit se na dech a přidat i nějaký další pohyb, který naše tělo miluje, to je dle mě největší akt sebelásky. Protože to je to, co nám pomáhá, abychom zůstaly zdravé a plně přítomné tady a teď a prožívaly život naplno.

A jak to dopadlo se mnou? Já jsem půl roku po operaci, jsem rozhodnutá nepodstoupit náhradu implantátem, protože do sebe už nechci řezat. A rozhodla jsem se, že dám dohromady online kurz cvičení po operaci prsu. Protože je to tak moc důležité a spousta žen s touto zkušeností se pohybu bojí a neví, co mohou a co ne. Tuto druhou zkušenost beru jako signál k tomu, že se tomuto tématu mám nadále věnovat a že mám pomáhat ženám, které musejí projít stejnou zkušeností, jakou mám já.

Protože díky pohybu a dechu se dostáváme do svého těla, učíme se vnímat a tím si zvyšujeme kvalitu života. Ať máme za sebou rakovinu nebo ne. To platí pro všechny.

Pokud chceš vědět, jak na správný dech a pohyb, přijmi mé pozvání na webinář Bránice v cajku nebo do FB skupiny Tělo v cajku.