Odvaha být nedokonalá

K sepsání tohoto článku mě inspirovalo množství komentářů
k jednomu facebookovému příspěvku. Bavily jsme se totiž o studu…

Během 3 dní se u dotazu „Za co se stydíte?“ sesbíralo přes 300 komentářů. Nutno podotknout, že to bylo v soukromé skupince pouze o 83 členkách. Všechno jsou to „ženy alchymistky“, které prošly ročním kurzem a nyní pokračují v navazujícím klubu alchymie ženy. Máme velmi otevřený bezpečný prostor a proto jsme se mohly otevřít a své study popsat. S velikou úctou ke všem zapojeným ženám sdílím pár příspěvků, protože je v nich důležité poselství pro nás všechny.

Stydíme se za své emoce, za svou zranitelnost, náladovost, své názory, hodnoty.

Stydíme se jíst, prdět, brečet, říkat si o pomoc.

Stydíme tančit, zpívat, milovat se.

Stydíme se za chyby, za pochyby a stydíme se dokonce i za to, že se stydíme.

Odkud ten stud ale pochází? Kde se v nás vůbec vzal? A proč s námi zůstává jako hnusný smrdutý sliz?

Vezmu to stručně, bez nepotřebné omáčky.

Bojíme se, že zklameme pocity ostatních.

Myslíme si, že se na nás ostatní rozčílí, když řekneme ne.

Obáváme se, co si o nás ostatní budou myslet.

Bojíme se, že nás ostatní nebudou mít rádi.

Být přijatý skupinou je totiž jedna z našich nejzákladnějších potřeb. Máme ji uloženou hluboko v těch nejstarších vrstvách našeho mozku. A jelikož byla většina z nás vychovávána způsobem cukru a biče, nutnost zavděčit se a přizpůbosit se obrazu druhých je v nás silně zakořeněná. Proto je pro nás tak náročné být „nedokonalí“, být takoví, jací doopravdy jsme.

Být sám sebou/sama sebou je ale tak osvobozující! Nemusíš si pamatovat, co jsi kdy kde a komu řekl, nemusíš si pamatovat, jak ses u dané situace posledně zachovala nebo jak si myslíš, že tě má zrovna ten či onen člověk v oblibě. Prostě jsi tak, jak jsi. Dle daného rozpoložení, dle nálady, životní situace, cyklu svého měsíce.

(Jak se vyznat ve svých každo-týdenních změnách se dočteš ZDE. My ženy jsme totiž proměnlivé jako Luna.)

Stud by se dal definovat jako „intenzivní pocit bolesti z víry v to, že jsme vadní a tím pádam nehodni lásky a sounáležitosti.“

Kdo je ale v otázce dokonalosti vlastně soudcem? Partner? Děti? Šéf? Společnosti? Náboženský vůdce? Bůh? … Ne. Jsme to my sami. Abychom cítili přijetí okolím, musíme se nejdříve přijmout my sami. Nejen se všemi svými dary, dobrozvyky a oblíbenými dovednostmi. Ale také se svými neduhy, strachy, bolestivými vzpomínkami a rádoby nedokonalostmi.

Proč bys měla splňovat představy někoho jiného? Proč bys měl být stejně zručný jako soused? Proč by tvá práce/dům/vztah/ měly být jak z magazínu? A který magazín je ten správný?

Řekni ANO sama sobě

Řekni ano svému nedokonalému tělu

Řekni ano svým jedinečným ňadrům, jóni, svému penisu.

Řekni ano své autenticitě, svým touhám i strachům.

Řekni ano té dokonalé nedokonalosti, kterou představuješ.

A u každé další chyby či selhání si řekni:

„I TAK SE MÁM RÁD/A“

Všichni jsme jedineční, i pokud tvoříme kruh. Každý z nás nese specifické dary. Každý má tady svůj úkol a každý jde svou cestou, svým tempem. Nemusíme se sami za sebe stydět… a pamatuj, že to nejdůležitější přijetí vždy vychází z našeho vlastního středu.

A i to, za co se stydíme, co vnímáme jako svá selhání, chyby, stíny… to vše můžeme jen s láskou obejmout a přijmout.