Když už nechceš být silná

Článek pro vás napsala Zuzka Šmidrkalová, průvodkyně na cestě sebepoznání a životními změnami. Zuzka provádí introvertní koučky a terapeutky, které se rozhodnou být vidět, získat víc klientů a tím překročit svůj stín a rozpustit mentální bloky.

Zuzka působí jako odemykač mysli, pomáhá ženám vzít život do vlastních rukou, vystoupit z role oběti a nakopat zadek svým strachům, a to vše v rámci projektu Hlava jako klíč. Díky práci s myslí společně s klienty nachází cesty ze situací, které ženám připadají neřešitelné. Vede ženské kruhy v Teplicích, na které tě srdečně zveme.

Proč je dovoleno se na chvíli rozpadnout – a proč právě tady začíná návrat k sobě

Cítíš, že už nechceš být pořád „ta silná“?
Že už nechceš všechno zvládat, držet pohromadě celý svět, být oporou pro všechny okolo – a přitom uvnitř cítit prázdno a vyhoření?

Možná to navenek nevypadá nijak dramaticky.
Ale uvnitř už víš. Jasně cítíš, že něco je dlouhodobě za tvou hranicí. Že je toho prostě moc.

Tenhle článek je pro tebe, pokud:

o sobě často slýcháváš, že jsi „silná žena, co všechno zvládne“
funguješ, i když jsi už vážně vyčerpaná
a někde hluboko uvnitř cítíš, že takhle už dál nechceš – jet jen na výkon

Silná žena jako nastavený způsob přežití

Hodně žen si myslí, že jejich síla ve stylu „všechno zvládnu“ je jejich přirozenost.
Ve skutečnosti je to často naučený způsob přežití. Role, kterou jsme přijaly za svou.

Být silná znamenalo:

neplakat, když na to nebyl prostor („Velké holky nebrečí.“)
zvládat situace, které byly nad síly („Zvládly to ostatní, zvládneš to taky.“)
být „ta rozumná“, „ta klidná“, „ta, co to unese“, „ta hodná, co to pochopí“

Možná ses to naučila už v dětství.
Možná jsi byla oporou druhým ještě dřív, než byl někdo opravdovou oporou tobě.

A tak ses naučila „vydržet“. A ovládat:

emoce
tělo
sebe samu

Když už dál nejde „být silná“

Přijde chvíle, kdy se tvoje já začne ozývat.
Ne nahlas. Ale vytrvale.

Únavou, která už nejde dospat.
Napětím v těle, které nejde protáhnout ani vytřepat.
Pocitem vnitřního prázdna nebo přetížení těla i smyslů.

Dny, kdy se jen ploužíš a už od rána počítáš, kolik času zbývá do večera.
Vnitřním hlasem, který šeptá: „Já už fakt nemůžu.“

A ty si přitom možná říkáš:
„Vždyť se vlastně nic tak hrozného neděje. Zatnu zuby, to dám.“

Jenže dlouhodobé držení bolí.
A tělo i pocity si nakonec řeknou o prostor. A co si budeme povídat, často způsobem, který není zrovna příjemný.

Rozpadnout se není slabost

To, čemu říkám rozpad, není selhání. Je to něco, co přichází dřív, než se opravdu složíš jako domeček z karet.
Je to uvolnění tlaku, který už nebylo možné dál nést. A snést.

Rozpad může vypadat jako:

slzy bez jasného důvodu
podrážděnost
pocit, že se ztrácíš sama sobě
potřeba stáhnout se do ticha

Je to signál, že:

už nepotřebuješ být silná
potřebuješ být držená
potřebuješ podporu

Proč žena potřebuje bezpečný prostor

Když žena nemá prostor, kde může být „slabá“, rozpadá se:

sama doma
v noci
ve velkém vyčerpání

Bezpečný prostor – ať už v ženském kruhu, terapii, koučinku nebo ve vnitřní práci (např. vizualizaci) – umožňuje:

pustit kontrolu
necítit se špatně za své emoce
přestat se opravovat a snažit se být lepší

Tady není potřeba hledat řešení.
Stačí přítomnost. Jen být.

Když už nechceš být pořád silná, potřebuješ oporu

Ve chvílích přetížení nepotřebuješ další návod.
Nepotřebuješ se zlepšovat ani opravovat.
Nepotřebuješ být ještě silnější.

Potřebuješ opěrný bod.
Něco, co tě jemně podrží, když máš pocit, že se rozpadáš.

A právě proto jsem vytvořila vizualizaci Maják – vnitřní opora v bouři.

Maják nikam nespěchá.
Nic po tobě nechce.
Jen stojí a svítí – i v bouři.

Ve vizualizaci Maják se můžeš zastavit, nadechnout, opřít a pustit napětí, které už nechceš držet.

Je to prostor, kde nemusíš být silná.
Stačí být pravdivá.

Vizualizaci Maják najdeš zde.
Můžeš se k ní vracet kdykoliv, když cítíš, že už je toho na tebe moc. Dopřej si ji a vrať se k sobě – v bezpečí, vlastním tempem, s podporou.