O plně žitém poslání a lásce k přírodě

V těchto řádcích ti chci představit Zdeňka Macháčka mladšího, řezbáře, sochaře, dobrého člověka žijícího v srdci přírody. Tvůrce dřevěných skvostů, který se delší dobu věnuje také terapeutickomeditační praxi. Jeho tvorba i vnímání života může být pro mnohé z nás inspirací. Jak sám říká, „Čím dál více si uvědomuji, že jsem prostředníkem.“

Jak se to přihodilo, že ses stal sochařem?

Můj táta v této profesi působil a protože byl velmi zaměstnán a svou práci miloval, chtěl jsem s ním prožívat více času. Nevymyslel jsem tehdy lepší způsob, než mu pomáhat. A pak jsem tak nějak přirozeně pokračoval v tom, co jsem uměl. Táhlo mě to ale více směry, nejvíc k hudbě a taky v průběhu času k barvám a malování.

„Když se člověk narodí a do kolébky mu nakukuje kůň, místo ukolébavky poslouchá hlas motorové pily a ťukání dlát a místo peřinek má ovčí houni, je jeho předurčení tak nějak dosti dané.
Horší je, když jen o kousíček povyroste, místo aby na lukách pásl krávy jak je zvyklý a dělal to,
co má rád, ocitne se hodně nedobrovolně ve víru velkoměsta a milovaný domov a otce má jen „na příděl“ každou druhou neděli.
Jeho hledání sebe sama pak není nic lehkého.„

Takže ti začala už takto v dětství cesta osobního rozvoje?

Ano, v té době ještě nevědomě, ale když jsem byl velmi často účasten dění v rodině Tichých na Křížovicích, tak jsem zpětně viděl, že mě to velmi inspirovalo. Byli věřící, což jsem nevěděl, ale vyzařovalo z nich něco, co mě přitahovalo a co jsem do té doby nevnímal. Bylo mi u nich nesmírně dobře a jejich neviditelná „víra“ mě hodně ovlivnila. Další zásadní setkání bylo s Petrem a Ernestínou Velechovskými, kteří mi ukázali cestu do mého vnitřního světa a práce s ním.
Zásadních událostí bylo mnoho, většinou ty nelehké mě posunovaly nejvíc. 

Přibližně 25 let se věnuji sochařině a u této práce jsem jen sám se sebou. Postupem času jsem došel k tomu, že je důležité, jakou energii do své práce dávám. Mým cílem je, aby to byla energie pozitivní. Což vyžaduje, abych si při tvorbě hlídal myšlenky a byl co nejvíc ve Světle a přítomnosti.

„Nevím které rozhodování bylo těžší, jestli vyjít vstříc představám druhých nebo se vydat svou cestou.“

Zavedl jsi nás před 20 lety k meditacím a k psychosomatice. Byli jste pro nás velkou inspirací a jsem vděčná za naše přátelství.

Pro mě a moji ženu je přátelství s vámi obohacující, takže to bylo určitě vzájemné. A když jsme u Mací, moc rád ji tu zmíním, protože je mi v životě velkým parťákem a poradcem.

S čím se na tebe nejčastěji lidé obracejí, pokud se týká tvé terapeutické praxe?

Většinou se situacemi, se kterými si neví rady a které se neustále opakují. Potřebují navést k tomu, jak dokázat vystoupit z principů, které vedou k zdravotním potížím nebo tomu, co se jim neustále vrací k řešení.

Já přitom nejsem ten, kdo to řídí, jsem prostředník, průvodce. Nechám se vést Světlem, Bohem a všemi, kdo v danou chvíli pomáhají. Tak nás to vede k počátku daného problému, k ošetření, pochopení a rozpuštění příčiny. Pak přichází informace, jak s tím dále pracovat ve hmotě. Často nás to vede k řešení v rodových liniích a odstraňování rodových zátěží.

Například paní byla extrémně přetížená v práci. I přesto, že byla finančně zajištěná na roky dopředu, stále se nedokázala vymotat ze situací, kvůli kterým musela být ve firmě od rána do večera. Začala mít potíže se zdravím, s vysokým tlakem a křečovými žílami. Na to brala léky, které jí navíc vedlejšími účinky dráždily žaludek natolik, že kvůli bolestem nemohla v noci spát. Během naší cesty se v meditaci střetla se svojí babičkou, která ji jako malou částečně vychovávala a vyvstaly jí vzpomínky na tzv. postuláty, které jí byly často opakovány. Například „Život je moc těžký, moje milá,“ „Nic nedostaneš zadarmo,“ „Bez dřiny to nejde“, a podobně. Tyto záznamy měla stále v podvědomí a hodně ji ovlivňovaly a svazovaly. Postuláty jsme zpracovali a nahradili novými, pozitivními. Další cesta nás dovedla k mužské rodové linii, kde jsme díky konkrétnímu obrazu pracovali právě s příčinami, které paní způsobovaly vysokou zátěž, vysoký tlak, který přecházel do nohou až cítila křeče v žilách. Během meditace jsme to urovnali a do dvou měsíců se začaly změny projevovat zásadněji i ve hmotě.

Přestala brát léky na tlak a žíly a po třech měsících se situace ve firmě změnila natolik, že dokázala vědomě vymezit stále více času na svůj život, na sebe a odpočinek. Tim vším se tlak z jejího života začal vytrácet a na těle se přestal projevovat v podobě nemoci. Zprávy, které obdržela, byly vyslyšeny a zpracovány.

Já jsem tedy tím, kdo provází, naslouchá kudy jít, kam jít. Tento způsob hledání příčin určitě není pro každého. Chce to dost odvahy a taky touhy na sobě popracovat, na Lásce, sebelásce, odpuštění, přijetí, většinou vždy je potřeba také změnit některé návyky a zaběhlé myšlenkové pochody. Zkrátka čarování a mávání kouzelným proutkem se tak úplně nekoná, pokud pro to také něco neuděláme.

Co nového chystáš a na co zveš čtenářky Alchymie ženy?

Chtěli bychom s Maci do blízkého budoucna zapojit jako terapeuty naše koně, případně i další zvířata, která nám byla svěřena a která mají, co nabídnout.
Děláme též kurzíky artterapie, malby nebo sochání, to vše v divukrásné jesenické přírodě na konci světa.

Kontakty na našich webových stránkách jsou k dispozici. A budeme se těšit na všechna milá setkání.
Dřevěná díla Zdeňka Macháčka, focená jeho ženou Mací, si můžeš prohlédnout zde.

ANI JÁ, ANI MOJE
Nejsem toto tělo.
Nejsem v něm uvězněn.
Jsem život bez hranic.
Nikdy jsem se nenarodil a nikdy nezemřu.
Pohlédni na nezměrný oceán
a oblohu se všemi galaxiemi.
Vše se objevuje z podstaty vědomí.
Od počátku věků jsem svobodný.
Zrození a smrt jsou jen branami,
kterými vcházíme a vycházíme.
Tak se na mě usměj, vezmi mě za ruku
a zamávej mi na rozloučenou.
Zítra se znovu potkáme, a možná už dřív.
Budeme se potkávat zas a znovu
ve skutečném zdroji,
na bezpočtu životních cest.

~ ze sútry „Pro umírající“ z textů Anguttara Nikaya, přeložil Thich Nhat Hanh a K. Grofová.