Miluji se – miluji tě: Jak na sebe nikdy nezapomenout

Zní to možná jako naprostá samozřejmost. “Miluji se? Ano, určitě, rozhodně, o tom není pochyb.” Ale jak se ta láska vlastně projevuje? Opravdu si věnuješ pozornost, přijímáš se v laskavosti a opravdovosti? Opravdu se miluješ? I kdyby tě nikdo jiný na světě nemiloval, byla bys spokojená a nasycená ze své lásky?

Na tuto otázku asi každý odpoví: “Ano.” Když se nad ní ale zamyslíme hlouběji, nebo si položíme další: “Jakou konkrétní podobu má ta láska? Uveď mi nějaký příklad, na kterém bych pochopila, jak ti na sobě záleží.” Většina lidí mlčí nebo dlouze přemýšlí: “No, mám se ráda, jistě … něco si občas koupím, zajdu si na masáž, sednout s kamarádkou, … asi tak.” Ale když se zeptáme, jak se projevuje láska k ostatním, třeba dětem, následuje najednou celý seznam věcí, aktivit, pozornosti a ubezpečení, jak ty ostatní milujeme. 

Jenže, kdyby nastala situace, že jsme na světě úplně samy. Nebo stačí, když nás třeba opustí partner, kamarádka se odstěhuje, umřou rodiče nebo děti odjedou na studia v zahraničí a najednou se ten úhel změní. Znenadání zjišťujeme, že ta naše láska k sobě je hodně závislá na ostatních. Není sama za sebe, že náš dobrý pocit a sebe-přijetí se hodně odvíjí na tom, jak nás přijímají druzí. Když jsme pak nějakou dobu sami, třeba i delší čas, sebeláska se rozpadá, slábne, je rozmazaná. Nic nám nedává smysl. Toužíme být s někým. 

Ano, samozřejmě, vztahy jsou důležité. Mít kolem sebe přátele, rodinu, děti, láskyplné vztahy je potřeba. Ale láskyplné vztahy se hodně odvíjejí od toho, jak se opravdově milujeme my sami. Jak moc přijímáme sebe, tak přijímáme i ostatní. Jak upřímně si dovedeme odpustit, pochopit se, jít ke své podstatě, najít si na sebe čas, pečovat o sebe, tak moc to dokážeme dávat i ostatním. 

Protože my žijeme svůj vlastní život, my jsme zodpovědní za to, jak se cítíme. Nikdo jiný nám štěstí do života nedodá, pokud ho nemáme my samy v sobě. A pokud ano, většinou je to jen krátkodobé, protože i vztahy se mění. Být sám o sobě, být pro sebe, vážit si sebe, dávat si plné sebe-přijetí. Bez ohledu, jak nás hodnotí ostatní. Nakonec oni nikdy nešli v našich botách. Chyby, které vidím a možná i nená-vidím u ostatních, mám v nějaké podobě i já sama. 

Zkus si představit, že jsi na světě úplně sama. Opravdu se miluješ? Ty? Záříš jen pro sebe? I když tě nikdo nevidí? Nikam nejdeš? Často hledáme u druhých to, co si nedovedeme dát sami – ocenění, pochopení, laskavost, porozumění, lásku ad. Když to přestaneme chtít po ostatních a dáme si to sami, najednou uvidíme i lidi kolem nás v úplně jiném světle. Ne přes vlastnosti, které mají a my je potřebujeme nebo chceme do svého života, ale uvidíme opravdu je – jací jsou. Bez očekávání, bez požadavků, bez potřeby zaplnění našeho prázdného místa, bez nutnosti nechat se od nich vyživit. To je neskutečně osvobozující a nádherné. Pro nás i pro všechny okolo. Láska a přijetí bez podmínek a očekávání. Absolutní přijetí, které mění svět i vztahy. OPRAVDOVOST. V každé chvíli, v každé situaci myslet na to, kde jsem teď já.