Sebeláska jedné mámy

inspirováno rozhovorem s Vlastinou Svátkovou „Jak najít sama sebe“ pohledem Nicole.

Pamatuji si den, kdy jsem poprvé zkusila sebeláskový rituál se zrcadlem. Dívala jsem se na sebe a říkala si všechny ty afirmace a fráze typu „Mám se ráda“, „Jsem krásná taková, jaká jsem“. Člověk by řekl, že je to to nejjednodušší cvičení na světě, jenže není. Alespoň pro mě. Necítila jsem nic, žádné emoce, žádný úsměv a můj tón hlasu zněl tak nějak … nijak. Pak jsem u Lucky Harnošové v Kongresu pro ženy „Sebeláska“ slyšela rozhovor se známou českou herečkou a spisovatelkou Vlastinou Svátkovou, kde popisovala úplně stejný problém. Jejich rozhovor jsem doslova hltala.

„Jenže pak jsem zjistila, že sebeláska může znamenat i něco jiného. Například určitá rozhodnutí v životě – naučit se vymezovat si hranice, necítit se špatně, když řeknu NE, takhle to nechci nebo NE, tohle se mi nelíbí.“, řekla Vlastina. A to bylo TO, co jsem v danou chvíli prostě potřebovala slyšet.

Začala jsem tedy nad celým tématem přemýšlet a rozhodla se napsat krátký článek o sebelásce jedné matky, která ztratila spojení sama se sebou.

Většina z nás, žen, byla vychovávána jako hodná holčička – usmívej se, nekřič, nevztekej se, musíš tohle, buď hodná a dej klukovi tu tvou lopatičku a takto bych mohla pokračovat do nekonečna. Nemějme to ale naším rodičům za zlé, prosím! Oni nás vychovali tak, jak nejlépe dovedli a jak i oni sami byli vychováváni.

Ve mně se problémy s hodnou holčičkou a nastavováním hranic probudily ve chvíli, kdy jsem porodila svou první dcerku. Tehdy jsem si totiž myslela, že MUSÍM zvládat vše. Starat se o malou, která velmi často plakala, kvůli bolesti bříška, mít čas na domácnost – uklízet, vařit a prát a ještě se „starat“ o svého partnera a každý den s ním trávit volný čas, když malá spí. Netrvalo to dlouho a spadla jsem do stavu, kterému se říká deprese. Proč? Protože jsem upřednostňovala potřeby ostatních a sebe postavila až na to poslední místo. Dokonce až na tolik poslední, že na mě nezbyl čas. Neměla jsem chuť na nic. Chtělo se mi jen sedět na gauči, koukat se do jednoho bodu a ani to mě nebavilo. Všechny domácí práce jsem dělala (ve chvíli, kdy dcera spala) jako robot – automaticky, bez toho abych si uvědomovala, co dělám. Cítila jsem se vyčerpaná a unavená. Z ničeho. Ze života.

Jednou v noci jsem se probudila celá zpocená a ubrečená. Zdál se mi sen, ve kterém mě nějaká temná síla stahovala k sobě a já nemohla popadnout dech. Pamatuji si tu noční můru živě, ještě dnes. Bylo to pro mě znamení. Musím začít znovu dýchat, jinak to nedopadne dobře.

A tak jsem se dostala k tématu hranic.

Zvědomila jsem si svůj problém a naučila jsem se konečně říct „Nemůžu, nezvládám a potřebuji pomoc“. Přijala jsem, že nejsem máma-žena robot a že ne všechno je potřeba udělat. Když se mi prostě nechtělo vařit nebo jsem byla unavená, objednala jsem jídlo. Taky jsem si čím dál tím více uvědomovala, jak se cítím v určitých situacích a s určitými lidmi. Začala jsem více naslouchat své duši a svému tělu a ptát se jak se právě teď cítím a co potřebuji.

Domluvila jsem se i s partnerem. Několikrát do týdne je naplánovaně s malou on a já si zajdu zacvičit nebo se jen projít se psem do lesa. I kdyby na 20 minut. Prostě jen načerpat energii, abych jí pak mohla dál předávat ve své rodině a být usměvavou mámou a manželkou, ne hysterkou. Protože i tou občas jsem. A to právě ve chvíli, kdy nejsem zazdrojovaná.

Posledním bodem, který jsem si v sobě nastavila je přijímání nevyžádané rady. Respektive nepřijímání. Dnes už dokážu s klidem, láskou a pokorou říci, že nepotřebuji nevyžádanou radu a že já jsem máma a vím, co moje dítě potřebuje. A pokud je v období, že nechce chodit na nočník, tak prostě nechce. A babičky, tetičky či kamarádky se mohou stavět na hlavu. To už je jen jejich věc.

Na závěr bych opět velmi ráda zmínila část z rozhovoru s Vlastinou, která se mnou velmi silně rezonovala: „Odnaučte se to, v čem jste byli vychovaní, a myslete na sebe.“

Ne nadarmo se říká „v letadle nasaďte nejdříve masku sobě a potom svému dítěti“.

Napsala: Nicole Drtinová

Jsem vděčná maminka dvou dospívajících dcer a spokojená manželka a partnerka. Ráda objevuji nová témata, zkoumám, zkouším a hraji si. Inspiruje mě dětská spontánnost a otevřenost. Miluji dobrodružství, svobodu, dobrou kávu, saunování, kytovce a léčivé ženské sdílení. Jsem tvůrkyní projektu Alchymie ženy, pořádám pobyty pro mámy a dcery, retreaty v zahraničí a online kongresy i kurzy, které pomáhají otvírat oči a milovat život.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.