Proč nás některé ženy tolik triggerují?

O odvaze být vidět, o tom, jak si dovolit být autentická a nezabírat si kritiku nebo projekce druhých, pro vás píšeme často. Je to důležité téma. Dnes se ale zaměříme na opačnou stránku věci, která je bytostně lidská, třebaže se ji mnohdy bojíme přiznat i samy před sebou. Co když nás některé ženy svým projeven dráždí, provokují nebo iritují? Tento článek představuje hlubší sondu z terapeutické perspektivy. Je o laskavém přístupu k sobě a integraci stínu. Napsala ho pro vás Kateřina Stojaspalová, členka týmu Alchymie ženy a zároveň terapeutka ve výcviku v analytické psychoterapii (zde).

---

Eliška poprvé přišla na ženský kruh. Skoro nikoho tu nezná, a tak očima hledá místo, kam by se mohla usadit. Je lehce nervózní, ale i zvědavá. Pak ji zaujme jedna z žen. Sedí v kruhu a s ostatními mluví s naprostou lehkostí. Směje se, působí uvolněně a sebejistě, jako by se v podobných prostorech pohybovala zcela přirozeně. Nic nepředvádí, nijak na sebe neupozorňuje, ale stejně je nepřehlédnutelná. V Elišce se to sevře. Tahle žena neřekla nic nevhodného, vlastně neudělala vůbec nic špatně. Ale v hlavě se jí ozve komentář: „Ta si teda věří! Ta se umí zabydlet rychle. Některé to mají evidentně jednoduché…“

---

Setkání, co nám zalézají pod kůži

Asi to zná většina z nás. Potkáme ženu, kterou skoro neznáme, a přesto v nás během pár minut vzbudí silnou reakci. Něco nám na ní vadí. Možná způsob mluvy, vystupování, sebejistota nebo energie… Leckdy to ani neumíme přesně pojmenovat, jen cítíme napětí, odstup a podráždění.

Nejspíš bychom to na první dobrou nepojmenovaly jako žárlivost nebo závist. K těmto emocím se nepřiznává snadno. A proto si prožitek často přeložíme spíše jako nesympatii, podráždění nebo odstup, zkrátka pocit, že nám na druhém „něco nesedí“. Anebo v nás vyvstanou výčitky: Proč na mě tak působí? Nejsem jen zbytečně kritická nebo závistivá?

Když v sobě objevíme závist, hněv, odpor nebo pocit ohrožení, bývá lákavé se těchto prožitků zbavit. Vlivem kultury a výchovy se učíme brát tyto „negativní“ pocity jako nežádoucí – vždyť patří mezi hlavní neřesti. Závist svědčí o špatném charakteru, hněv o nezralosti a žárlivost ukazuje naši nedostatečnost. Emoce však nejde takto jednoduše hodnotit. Patří k našemu vnitřnímu životu a když se podíváme na příběh, ze kterého vyrůstají, často dávají smysl.

Právě tyto silné, trochu nekomfortní reakce většinou vypovídají více o našem nitru než o člověku, který je v nás vyvolal. Ano, někdy si s někým prostě nesedneme. Jsou lidé, s nimiž necítíme soulad, je to přirozená součást vztahů. Jenže naše reakce na druhé mohou být složitější než jednoduchá sympatie/antipatie. A ty silnější se dají chápat jako pozvánka k sebepoznání.

Kdy stojí za to zbystřit

Jak ale poznat, zda jde o běžnou nesympatii, a kdy už je čas pořádně si posvítit na vlastní reakce? Jedno z vodítek je intenzita.

Pokud v nás někdo vyvolá během chvilky nečekaně silnou emoci, aniž by se mezi námi odehrálo něco výrazného, může to být signál, že se dotkl citlivější vrstvy. Například když nás rozhodí poznámka nebo tón takovým způsobem, co nás samotné překvapí.

Podobně stojí za pozornost situace, které se opakují. Pokud mě znovu a znovu aktivuje podobný typ lidí (například sebevědomé ženy, autoritativní osobnosti nebo lidé, kteří vyzařují bezstarostnost), zřejmě to není náhoda.

Někdy je výmluvné, pokud emoce nezmizí, když daný člověk odejde, a my si ten vnitřní dialog neseme dál. Vracíme se k tomu, co řekl, jak působil a co v nás vyvolal.

Zajímavým indikátorem je také zvláštní ambivalence – směs odporu s fascinací. Něco nás na tom druhém dráždí, a přesto nás to k němu až magicky přitahuje. Právě tenhle mix bývá psychologicky výmluvný.

Možná mě dráždí, co jsem si sama nedovolila

Někteří lidé nás provokují, protože se dokážou svobodně pohybovat v prostoru, který jsme si my samy nikdy pořádně nedovolily zabrat. Mluví otevřeně a bez zbytečných omluv. Umí říct „ne“, působí sebejistě a nezmenšují se jen kvůli tomu, aby byli pro ostatní snesitelnější. Nebo si dovolí být vidět takovým způsobem, který nás popouzí.

Tyhle momenty jsou často nepříjemné, protože v nás atakují osvojená pravidla, jak bychom se měly chovat, kolik prostoru smíme zabírat nebo jak moc máme být přizpůsobivé, příjemné či skromné. A jako odpověď se začnou hlásit ty naše části, které jsme kdysi dávno musely skrýt, potlačit a umlčet, abychom byly „dost“ nebo nebyly „příliš“.

Možná nás rozladí žena, která si dovoluje být vidět nebo někdo, kdo otevřeně mluví o svých úspěších. Často nás štvou jedinci, co si bez výčitek říkají o to, co potřebují.

Copak to v nás otevírá, závist?

Je možné, že se ozývá nějaká naše část, která po něčem podobném také touží. Ale kdysi jsme se naučily být skromné, přizpůsobivé a nenápadné. Můžeme nevědomě věřit, že zabírat prostor není bezpečné. V takovém případě může být závist ukazatelem směru. Pokud mě rozčiluje něčí sebejistota, může být zajímavé zeptat se, zda jsem si sama někdy dovolila být stejně odvážná. Když mě bolí něčí úspěch, může to být kontakt s vlastní nenaplněnou touhou.

Silná reakce zkrátka může ukazovat na vnitřní konflikt mezi tím, co obdivuji, a co jsem sama sobě dlouho nedovolia.

Uvědomění by nás ale nemělo vést ke srovnávání s ostatními ani k závěru, že bychom měly být jiné a lepší. Naopak, je to návrat k sobě samé. Můžu se sama sebe ptát: Jak si mohu alespoň trochu dovolit vpustit do svého života kvalitu, po které skrytě toužím? V jaké podobě si to mohu dopřát? Je to výzva k vnitřní kreativitě, která je osvobozující a léčivá.

Silné reakce mívají svůj příběh

Jindy se pod podobnou reakcí skrývá staré zranění, pocit odmítnutí, ponížení nebo nedostatečnosti, který vznikl kdysi dávno.

Náš mozek lidi nevyhodnocuje objektivně. Do toho, jak druhého čteme, vstupují předchozí zkušenosti, vztahy a emoce, které jsme si odnesly z různých situací. Mozek se přirozeně snaží rychle orientovat v tom, co je bezpečné, známé či naopak potenciálně nepříjemné, a právě proto si může spojit přítomný okamžik s něčím, co už známe. Setkání s druhým v nás potom aktivuje starou vztahovou zkušenost, kterou to připomíná.

Pokud jsme v minulosti zažily vztah s někým dominantním, kritickým nebo emočně nepředvídatelným, naše psychika může být na podobné signály citlivější, protože v situaci rozpozná něco známého. A to i když ta situace není identická a ti sebejistí, asertivní lidé, které potkáváme, sami o sobě nejsou problém.

Stačí tón hlasu, způsob vystupování, výraz tváře nebo energie, kterou z druhého člověka vnímáme, a v našem nitru se aktivuje starý pocit, aniž bychom si hned uvědomily proč. Proto se stává, že naše reakce působí silněji, než odpovídá situaci. Tyto reakce obvykle nejsou vědomé – neříkáme si: „Tahle žena mi připomíná konkrétní situaci z minulosti.“ Spíš se objeví nepříjemné tušení, nedůvěra nebo zvýšená ostražitost.

Může to být ozvěna vztahu s matkou, jejíž přijetí bylo podmíněno výkonem nebo přizpůsobením. Jindy na sebe upozorní zkušenost ze školního kolektivu, kde bylo potřeba rychle vycítit hierarchii, zapadnout nebo se chránit před ponížením. U někoho jiného se zas aktivuje rivalita a pocit, že blízkost s jinou ženou znamená soutěžení, porovnávání nebo hrozbu odmítnutí.

Jak s tím pracovat

Pro začátek přináší úlevu, když se přestabene se za své reakce trestat. Pomáhá dopřát sama sobě pochopení tam, kde se ho dlouho nedostávalo. Zkusme na chvíli odložit morální hodnocení a pozvat k sobě zvědavost. Za emoce není potřeba se stydět, ani nejde o to je umlčet nebo shodit.

Můžeme to otevřít těmito otázkami:

~ Co mě na této ženě vlastně zasáhlo? Byla to její sebejistota, otevřenost, způsob, jak si brala prostor, nebo něco jemnějšího, co se těžko pojmenovává?
~ Znám tenhle pocit už odjinud? Připomíná mi něco z jiných vztahů, situací nebo období života?
~ Co si automaticky myslím o ženách, které působí podobně? Jaké příběhy se mi o nich samovolně spouštějí?
~ A co přesně se ve mně v tu chvíli aktivovalo? Pocit ohrožení, nejistoty, studu, porovnávání, potřeba stáhnout se, nebo naopak potřeba se vymezit?

Prozkoumávání takových otázek a jejich postupné propojování s vlastní historií i práce na pochopení vlastního prožívání je skvělý materiál do psychoterapie. Někdy se nám obtížně pracuje s tím, co je nevědomé, a může být užitečné nechat se doprovázet v bezpečném terapeutickém rámci.

Když to začne dávat smysl

Není cílem zbavit se svých reakcí nebo se snažit být za každou cenu nad věcí. Důležitější je pochopit, že psychika se chová způsobem, který dává smysl vzhledem k tomu, co jsme zažily. Čím laskavěji dokážeme přistupovat k vlastním nepříjemným emocím, tím méně nás budou ovládat. Sebekritiku pak může nahradit porozumění sobě.

Je to úleva, přestat se svou reakcí bojovat a místo toho se o ni začít zajímat: Jaký příběh si v sobě nesu, že se mě tato situace tak dotýká? Takový pohled otevírá více laskavosti k sobě. Najednou nemusím stát proti své reakci. Mohu ji vnímat jako součást svého příběhu, který vznikal v konkrétních vztazích a životních okolnostech a zaslouží si uznat a pochopit.

A možná právě ty ženy, které nás nejvíc dráždí, nejsou v našem životě náhodou. Třeba nám ukazují kvality, které jsme si ještě nedovolily rozvinout a žít, ale můžeme je k sobě také pozvat. Jindy nás zase vedou k místům, která potřebují pozornost, laskavost a péči.

Jakmile se přestaneme soudit za to, co cítíme, vzniká prostor pro změnu díky tomu, že lépe rozumíme samy sobě.