Tak chceš ty peníze, nebo ne?

  • Peníze nejsou důležité, hlavně, že se máme rádi.
  • Za peníze si štěstí nekoupíš.
  • Peníze si do hrobu nevezmeš.
  • Peníze kazí charakter.
  • Lepší je být šťastný a chudý, než nešťastný a bohatý.

Znáte tyhle věty? Já velmi dobře. Mnohé provázely moje dětství. Nedávno jsem je sepisovala kvůli money mindset kurzu a bylo jich skoro třicet. Skoro třicet vět, které se nás snaží přesvědčit o tom, že penězům je fakt dobré se vyhnout. Pro naše dobro samozřejmě.

Před lety jsem přemýšlela, proč vlastně vzniklo tak obrovské množství vět, které se nám snaží říct, že jsou peníze nějak nepatřičné, ba i trochu odporné a že chudoba je ctnost. Přeci většina lidí chodí do práce právě kvůli tomu, aby jich měla víc. Tráví polovinu svého bdělého života tím, že chodí do práce, kterou nijak zvlášť nemilují, aby vydělali víc peněz, o kterých prohlašují, že jsou vlastně k ničemu. Dokonce podle jednoho průzkumu, co se dělal na dvou milionech lidí (to už se zdá docela vypovídající číslo) se ukázalo, že 80% lidí je přesvědčeno, že ve své práci nevyužívají své dary a práce nebaví. Z toho až 30 % lidí tu práci fakt nesnáší. Takže proč tam chodí? Aby měli peníze. Ty věci, o kterých říkají…

Takže chtějí ty peníze, nebo ne?

Začala jsem se fenoménem peněz zabývat nejdřív hlavně proto, že jsem se v koutku duše styděla za to, že mně peníze přijdou fajn. Že mám radost, když je jich víc, a že toužím po opravdu velkých příjmech, že toužím po bohatství. Nikomu jsem to neříkala, bylo mi to docela trapné. Protože lidi kolem mě mluvili o tom, že peníze jsou fakt zlo tohohle světa. No, nechtěla jsem je děsit. A já jsem zatím tiše pozorovala, že když jsem jich zrovna měla hodně, nijak jsem se charakterově nezhoršovala. Dokonce jsem měla dojem, že vlastně můžu být štědřejší jak ke svým přátelům, tak k lidem, kteří něco prodávali. Nebo k masérce, kadeřnici, pedikérce – měla jsem dojem, že lidi kolem mě se mají líp, když mám peněz nadbytek. No a to nemluvím o tom, jak super jsem se s nimi cítila já. Jak lehce se žije s fakt dobrým příjmem ve srovnání s časem, kdy to bylo zlé… S časem, kdy jsem se dvěma malými dětmi počítala každý jogurt a gumoví medvídci museli být zapsaní v rozpočtu, aby to nějak vyšlo. Ten čas na hranici chudoby byl tak protivný, že vůbec nechápu, proč lidi chudobu vyzdvihují jako nějakou charakterovou dovednost hodnou úcty.

A pak jsem si uvědomila zajímavou věc. Nikdy jsem si nevšimla, že by tyhle chudobu oslavující věty říkali bohatí lidé. Vždycky to říkali lidi, co jeli od výplaty k výplatě. To mě zaujalo. Došlo mi, že to zavání obhajobou vlastní neschopnosti, nebo neochoty svoji finanční situaci nějak změnit. Jsem chudý, nevím, jak to změnit, tak začnu prohlašovat, že to je vlastně super, že jsem rád chudý. Podobný fenomén jsem zaznamenala u žen, co jsou dlouho bez muže a když se fakt nedaří žádného najít, začnou prohlašovat, že jsou rády samy, že jim to tak vyhovuje. Takže vlastně takové divadlo pro okolí, ale především pro mě, abych to tak nebolelo.

Aha, a co si tedy o penězích myslí bohatí? Začala jsem se ptát svých bohatých přátel. Těch tedy bylo významně míň, ale nějací se našli. A ti mě fakt šokovali. Úplně klidně používali věty, že peníze jsou super, že jim přináší svobodu, někteří jedinci vyslovili dokonce kacířskou větu, že peníze milujou. A taky že to nejdůležitější, co jim peníze přináší, je to, že na ně nemusí myslet. Aaach, jak mě se ulevilo. Už jsem si myslela, že jsem nějak zkažená, nebo rozbitá. Jak já v koutku duše peníze milovala, ale snažila se tu fuj myšlenku zahnat. A teď jsem měla pocit, že jsem v pořádku…

Nabízí se myšlenka, že už tam přišel happy end a já se mohla konečně rozhodnout, že budu bohatá. No, já bych se i rozhodla. Ale mělo to jeden háček. Na bohaté lidi se přeci všichni dívají jako na zloduchy. Vzpomněla jsem si na všechny pohádky, které jsem kdy viděla. Každý boháč byl většinou zlý, lakomý, nabubřelý, často tlustý, ošklivý a ideálně i zbabělý a hloupý. No vzpomeňte třeba na Trautemberka. Nebo na hospodského z Obušku z pytle ven.. Nebo řezník Krkovička z pohádky Jája a Pája. No nikdo, komu byste chtěli fandit. Zato hlavní hrdina – mladý, krásný, radostný, odvážný, chytrý (i hloupý Honza byl ve skutečnosti chytrý). A hlavně chudý.

A já se měla rozhodnout, že si stoupnu mezi ty lumpy, kterým nikdo nic dobrého nepřeje? Že chci být jako ten zloun, kterému se lidi smějou, když si máchá zadek v medu a peří? No musím říct, že to byl docela oříšek.

A pak mi docvakla jedna důležitá věc: vždyť tohle vlastně posloucháme od útlého dětství. V době, kdy si jako děti žijeme ještě v té své alfa hladině a sajeme jako houba všechno ze svého okolí, si vsuneme do hlavy svět bohatých zlounů a chudých hrdinů. Ha… a když mi toto došlo, vzepřel se ve mně vzdor. Tak to ne. To je ovládání davu. Programování lidí na výkonné chudé úředníky, kteří s hrdostí říkají, že chudoba cti netratí a že poctivou prací se ty miliony vydělat nedají. Vždyť my jsme k tomu systematicky vedení být hrdí na svou chudobu a pohrdat bohatstvím.

A opravdu jsem se rozhodla. A tak když jsem se ze světa chudých dívala už obdivně na svět bohatých, trochu naštvaná a trochu zvědavá, začala jsem se ptát, jak to jako dělají. Rozhodla jsem se nechat se vést lidmi, co už tam jsou. Přesto, že jsem z toho „alternativního světa“ (stavíme slaměný dům, tvoříme permakulturní zahradu), toužila jsem být bohatá. Nechápala jsem, že když svět je plný hojnosti, proč já bych měla být chudá a mít plno zbytečných starostí jen proto, co si o bohatství myslí někdo jiný. Jako vážně jsem měla žít život plný existenčních starostí jen kvůli tomu, aby si o mě ostatní něco nemysleli?

Jako – nebyla a není to snadná cesta přepsat to všechno, co se člověk většinu života učil, odnaučit se to všechno naučené a vryté do podvědomí.
Ale když člověk nasává inspiraci od lidí, kteří už to žijí, je to docela zábava. Občas s nějakým odřeným kolenem, jak už to bývá..

A teď, když lidi nadávají na peníze, ptám se: tak chceš ty peníze, nebo ne?

Vždycky řeknou, že ano.

Tak vidíte…

No, tak je čas přestat na ně nadávat a pustit se do akce.

Podnikatelka, úspěšná manažerka sítě a lektorka společnosti Green Ways.  Propagátorka a milovnice přírodních zahrad. Vedu převážně ženy, které stojí o svobodný způsob podnikání, kde mohou být tím, kým opravdu jsou. Kde pravdivost a autenticita je podmínkou. Spolupráce s lidmi, kteří chtějí naplnit svůj potenciál je pro mě obrovsky nabíjející.
Komentáře
  1. Pavli B. napsal:

    Opět super článek, Leni. Děkuji.

  2. Lucka napsal:

    Hezký den, no mě by zajímalo, jestli teda máte nějaký recept, jestli jste se dozvěděla, jak to ti bohatí teda dělají..
    Diky
    Lucie

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.