Dělej méně a někdy vůbec nic

Je to také tvůj vnitřní motor? Životní postoj? Vnitřní přesvědčení, že je třeba pořád něco dělat? Mít neustále uklizeno, navařeno, pořád někam spěchat, abychom toho stihly co nejvíce? Ty naučené programy, doma slýchané věty: “Bez práce nejsou koláče. Musíš zabrat. Když nemůžeš, přidej víc. Makej!” atd. Mám pocit, že nejčastější věta, kterou slýchám v dnešní době je právě: “Promiň, nemám čas. Nestíhám. Mám toho moc.”

Taková každodenní mantra či zaklínadlo, která nám dodává jakýsi pocit vlasní důležitosti, vytíženosti a hodnoty, že jsme nepostradatelné a velmi potřebné, když pořád máme plný diář a spousty důležitých povinností. Že zvládneme všechno. A tento náklad si na sebe často nakládáme i my ženy samy. Možná ještě více, než si uvědomujeme. Přitom se nezdá, že bychom toho vyšším výkonem a vytížeností stihly nějak víc či práci dělaly lépe. Že bychom díky tomu měly hromadu času pro sebe, pro svou rodinu, své koníčky. Že bychom byly v životě spokojenější.

Máme nepřeberné množství různých chytrých pomocníků, kteří nám zjednodušují život snad ve všech jeho oblastech. Přesto jsme tím více času nezískaly. Neodpočíváme více, možná právě naopak. Získaly jsme pocit, že zvládneme cokoli, tolik věcí najednou a v jakémkoli množství. Klidně hned. Ale kde jsme v tom my? Jak se v té vytíženosti a nenahraditelnosti cítíme?

Nejsme často podrážděné, unavené, zklamané, smutné? Není toho na nás přece jen víc, než chceme a zvládneme? Zkusme to aspoň někdy vzít z opačného konce… Dělej méně! “Uff.. jako vážně?! Tak to už nestihnu vůbec nic,” tě možná napadá. 

A přesto… zkus dělat méně, ale s větší pozorností. Zamysli se, zda vše, co děláš, je opravdu tak nezbytně nutné. Zda by to třeba nezvládl udělat někdo jiný a možná i lépe, ve větší lehkosti a ještě by ho to bavilo. Zda vskutku musíme být super ženami, které zvládnou cokoli. Možná je to některým ženám vlastní a cítí se v tom skvěle. To je v pořádku. Každá to máme trochu jinak.

Pokud jsi to zrovna ty, dovol si prostě dělat méně – i to je sebeláska. Rozdělit si činnosti na ty opravdu důležité, co dělat chceš, zvládneš a nejlépe, aby ti ještě dělaly radost. Spousty žen opravdu velmi rádo vaří, žehlí nebo uklízí, relaxují při tom a uklizený byt jim dodává pocit souladu, harmonie a vnitřního klidu. A pokud ne, zapoj do úklidu třeba děti, nebo si můžeš najít pomoc, někoho, kdo to udělá rád a ty můžeš dělat zase to, co přináší radost tobě. Opravdu není potřeba se neustále přemáhat, vydržet to, vždyť přece všichni musíme dělat i ty nepříjemné a otravné činnosti. Musíš si zvyknout. A co když nemusíš? 

Pokud je něco opravdu udělat třeba, zkus se zamyslet, jak si tu práci zpříjemnit, jak se u ní cítit dobře. Aby tě nevyčerpala, ale naopak nabila energií. Pustit si k ní třeba oblíbenou hudbu, zpívat si, zapnout aromalampu nebo zapálit svíčku či vonnou tyčinku. Obléci si stylovou zástěru nebo vzít oblíbené oblečení, klidně krásné šaty. Cokoli tě napadne a udělá ti radost. 

A pak ještě jeden krůček blíž k sebelásce – občas si dopřej tu nádheru a dovol si nedělat vůbec nic. Ale opravdu vůbec nic. Možná se budeš divit, ale ono to není zase tak jednoduché. Aspoň na začátku. Ten vtíravý pocit, že to přece nejde, že nemůžeš ztrácet čas, že je něco opravdu třeba, že už je to dlouho, co by tomu řekli ostatní, kolik práce stojí na místě apod. 

Když se do toho pocitu uvolníš, zažiješ něco opravdu nádherného. Potkáš se se sebou. Se svým já, se svým srdcem. A možná zjistíš, že právě takové chvíle ti dodají novou energii, spokojenost, soulad. Na chvíli vypnout, nadechnout se a klidně vydechnout, jen se dívat z okna, nebo jen jít lesem a poslouchat jeho zvuky, na nic nemyslet, jen být. Tady a teď. Dýchat. Vnímat. Uslyšet svůj vnitřní hlas, ucítit své tělo, své vlasy, vzduch při výdechu z nosu, teplo svého dechu, jeho zvuk. Vnímat každý svůj pohyb, pomalu, plynule, beze spěchu a bez cíle. Je to ohromně uvolňující a nabíjející. Vnímat, co dělám a jak to dělám. A co se děje, když nedělám nic. Jak to nic vlastně vypadá? Bod nula, ve kterém se velmi často můžeme potkat se svou podstatou, se svými sny, touhami, pocity, se svou náladou, opravdovým naladěním. 

Možná je to luxus si něco takového dovolit, ale věř mi, stojí to za to. Já si dnes už nedovedu představit, že bych se občas úplně nezastavila a jen nevnímala. Tady a teď. Pomáhá to zase ostřeji vidět svůj směr a kým opravdu jsi. To je velký dar. V těchto chvílích velmi často přicházejí ty nejskvělejší nápady, nové myšlenky, projekty, aha momenty, vnuknutí nebo vhledy. Naplno jede ženská moudrost a intuice.

JEN BÝT… nic nemuset, nic nechtít, třeba ani nikam nejít, nemluvit, bod nula. Jen vnímat a poslouchat. Plynutí. Moc doporučuji. Je to ohromně osvobozující a léčivé, už jen DOVOLIT SI TO. Někdy to zkus. 

DĚLEJ MÉNĚ a občas VŮBEC NIC…

Začti se do knihy Dělej méně od Kate Northrup o revolučním pojetí ženského time managementu.