Občas se v partnerství můžeš dostat do bodu, kdy máš pocit, že ty jsi ta, kdo na sobě pracuje, kdo čte knihy o rodičovství, chodí na workshopy nebo na semináře. Co ale s tím, když tvůj partner se sebou nijak pracovat nechce a s konceptem, který používá je spokojený? Jak takového partnera donutit? A dělat to vůbec?
Společenské dogma
Jedním z důvodů, který vás může v partnerství limitovat, je společností nastavené dogma. A to, že žena se má starat o děti a muž je ten, kdo by měl vydělávat. Tedy není žádný důvod, aby se v takové oblasti jakkoliv vzdělával, když se to po něm, obecně vzato, nechce. V tomto je možná někdy dobré začít. A ujasnit si tak hned na začátku, jakou roli, kdo z vás hraje. A pojďme si říct na rovinu, je dobré se shodnout na tom, že oba jste rodiče, a tudíž oba vychováváte ať už vědomě, nebo nevědomě, své děti.
K přirozenému rozpuštění takovýchto konfliktních situací můžete dojít, pokud se budete od narození o potomka starat oba. Nikdy není příliš brzy začít. Tatínkové mají občas tendenci se obávat začít se zapojovat již u malého miminka, ale strach je zbytečný. Zde je ideální příležitost budovat si s miminkem vztah již od začátku. Toto je také přirozená cesta, jak od první chvíle, nejčastěji tatínka, konfrontovat s náročností péče a je zde pak příležitost se společně sladit v tom, jak to v péči oba chcete mít. Ona totiž teorie výchovy je od praxe často velmi vzdálená, a proto je vždy zásadní, aby byli oba rodiče přímo konfrontováni s péči o svého potomka.
Přístup jedné pravdy
Jedním z častých kamenů úrazu bývá postoj, že ty máš nějaký názor a ten je jediný správný. Když pak potkáš člověka, který to má jinak, máš tendenci ho vyvádět z jeho omylu, protože jsi přesvědčená, že jediná cesta, která vede do úspěšného cíle, je ta tvá. S takovým nastavení pak můžeš přicházet do rozhovoru s pocitem jakého si odborníka na danou záležitost a druhého tak automaticky postavíš do role hlupáka, co neví nic. Což přirozeně, kohokoliv, s kým se pustíš do rozhovoru, zákonitě dráždí.
Je dobré si při výchově také uvědomit to, že narození dítěte právě vám dvěma není náhoda. Oba předáváte vašemu dítěti komplexní přístup a máte schopnosti naplnit jeho potřeby a dát mu přesně to, co potřebuje. Každý to své. Není tedy nutné, aby se vaše výchovné postupy do slova kryly. Abyste oba byli například milí a přívětiví. Klidně, pokud to má jeden z vás tak, že má potřebu být přísnější, tak to můžeš respektovat a být tak sama sebou. Naopak, ty zase respektuj sebe a nenuť se být přísná, když se v takové pozici necítíš dobře. To zásadní v tomto bodě je právě vzájemný respekt a přijetí skutečnosti, že vy oba jste kompetentní se o své dítě starat a je dobré, abyste se i vy dva vzájemně nenutili být někým kým nejste a respektovali vaše vzájemná stanoviska.
Možná si kladeš otázku, kde jsou hranice toho, kdy je na místě do partnerovi výchovy zasáhnout. Pomyslnou hranicí by mohla být třeba situace, kde už rodič jedná pod vlivem emocí a chystá se dítě fyzicky trestat. Buď, ale připravena na to, že partnera tvé vstoupení do situace rozčilí, protože to v tu chvíli snižuje jeho kompetenci. A bude potřeba se o tom určitě bavit a vysvětlit si to. Abyste se vzájemně ujistili, že i přes to, že jeden z vás do situace vstoupil, respektujete plně jeho rodičovskou roli.
Otevřený dialog
Ať už se jedná o drobnosti, nebo o zásadní problémy ve výchově, vždy je potřebná komunikace. Komunikace je základem k předcházení nedorozumění a konfliktů. Pokud si nejsi jistá, jak mluvit s partnerem o věcech, které se ti nelíbí, vždy je dobré začít nějakou pochvalou. Vyzdvihnout prvně, co se ti líbí na partnerově výchově, co dělá dobře, v čem jsi s ním za jedno a až poté přistoupit k případným připomínkám. A u připomínek ještě doporučuji jednu báječnou metodu.
Jedná se o metodu Thomase Gordona, konfrontační „Já sdělení“. Tento způsob komunikace neútočí, ale naopak vysvětluje partnerovi, že chci mluvit o tom, co JÁ vnímám, nebo vidím, nikoliv o tom, co ON dělá špatně. Tento postup pak předchází obviňování a případné hádce, protože nemluví z pozice soudce, ale pozorovatele. Je to nejotevřenější cesta k dialogu.
V neposlední řadě je také potřeba si připomenout, že to, že jste oba rodiče, je jen jedna rovina vašeho života. Jste totiž také partneři, a bylo by tedy zdravé, abyste veškerou svou energii nesoustředili jen na výchovu dítěte. V partnerství a v životě všeobecně pak může vznikat nerovnováha. Některé páry se mnohdy rozcházejí jen proto, že se partner přestal cítit pro toho druhého důležitý a že se pomyslně ocitnul na druhém místě. Až za dětmi. Je dobré si uvědomit, že vaše dítě bylo právě plodem vaší vzájemné lásky, a protože z ní vzešlo, vždy ho bude živit a posilovat vaše partnerské spojení.
Dbejte proto na to, abyste si s partnerem dávali pocítit, jak moc je pro vás ten druhý důležitý, abyste měli sílu se vzájemně podporovat. Protože rodičovství je výzva pro oba. Ve zdárném konci vaší výchovy budou děti připravené vylétnout z hnízda a jít svou vlastní cestou. V partnerství budete celý život. Jako životní partneři. Nejen jako rodiče.
Rodičovství vypadá někdy komplikovaně. Někdy to doslova vypadá, že sotva přijmete nějakou radu za svou, najde se jiná a vše je zase naopak. Někdy je nejtěžší výzva celého rodičovství, uvěřit sám v sebe. Uvěřit v to, že co cítím a potřebuji je to nejlepší, co mohu v dané chvíli udělat. Že ve skutečnosti to, co dítě úplně nejvíc potřebuje je láska. A i když mu z lásky někdy neúmyslně ublížíte, dokud bude cítit, že je milované, zlý člověk se z něho nestane.
Proto tě chci podpořit v jediném. Buď sama sebou, věř že ty a tvůj partner jste pro vaše děti ti nejlepší rodiče a někdy vypni kompletně celou hlavu a jen následuj své srdce. Ať už ti řekne cokoliv, poslechni ho. Protože ono je tou spojnici mezi tebou, partnerem a dítětem. Nech jej tedy ať tě na cestě rodičovstvím vede, jako kompas. Pak se nemůžeš ztratit.