Bojíš se? Tak skoč.

„Bojíš se?“ ptají se mě občas ženy, když si povídáme o podnikání.
No jéje. Bojím. A docela často.

Lidé si z nějakého nepochopitelného důvodu myslí, že úspěšní lidé se nebojí. Že mají nějaké speciální nastavení mysli, které eliminuje strach. Nebo že mají nějaké tlačítko, kterým v krizové situaci svůj strach nějak vypnou. No, není to tak. Úspěšní lidé se bojí úplně stejně, jako všichni ostatní. V podstatě se bojí nejspíš i víc. Protože se pouští do věcí, do kterých se ostatní lidé nikdy nepustí.

Rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným člověkem je ten, že úspěšného člověka ten strach nezastaví. On nemá absenci strachu, nebo nějaké tajné zaklínadlo. Úspěšný člověk prostě jde dál, i když se bojí. Jde i s tím strachem. Nečeká, až strach zmizí. Prostě jde dál. Je to příjemné? No není. Ale… Cesta, jak uspět tam, kde většina neuspěje, je v tom, dělat věci, které většina nedělá.

Přesto nás strach dokáže opravdu slušně paralyzovat. Strach stojí za obrovskou hromadou nevyužitých příležitostí, za horou promarněných skvělých nápadů, odložených dokonalých projektů i za spoustou nenaplněných nádherných snů. To všechno má na triku strach.
Strach umí dokonale zlikvidovat jedinečný nápad na velký byznys, i skvělý plán na malý komunitní projekt. Strach totiž neřeší, jestli projekt, co máte v hlavě, pomůže zachránit planetu, anebo jenom rozpočet jedné rodiny. Dokáže zastavit všechno.

On totiž stojí na startu každé změny. Opravdu každé. A obejít se nedá. Musíme prostě skrz něj. A buď přes něj člověk projde, a pak se může vydat k úspěchu a bohatství, anebo neprojde a pak strach vede do průměru a šedi. Vlastně tam vede většinou. Většina lidí se strachem nechá zastavit. Což je docela škoda, protože když s lidmi mluvím o jejich plánech, jsou to často nádherné a velkolepé projekty, které by si zasloužily existovat a naplnit svůj potenciál.

Takhle. Komplet celý strach není úplně špatně. On strach je tu i pro naše dobro. Ale jen jeho část. Takový ten intuitivní strach v podstatě potřebujeme k přežití. Intuitivní strach je vlastně náš ochránce. Je to takový ten druh strachu, co nám brání třeba dojít až úplně na okraj propasti. Nebo pomazlit se s tygrem v zologické. Ten co nás nutí urychleně zmizet z lesa, když uslyšíme někde blízko chrochtat divoké prase. Intuitivní strach je prostě kámoš. Chrání náš život.

Ovšem v moderním světě jsme si vytvořili ještě jeden druh strachu. Ten by dal se nazvat označit jako racionální strach. Protože ho komplet vytváří naše rácio. To je třeba strach, co si o nás myslí učitelka našich dětí. Nebo strach, že mě maminka vydědí, až zjistí, že na YouTube veřejně mluvím o menstruaci a sexualitě, protože jsem lektorka žen. Nebo strach, že když spustím svůj on-line kurz, všichni hejtři světa se sejdou na mojí stránce a úplně mě znemožní. Je to paradox. Nikdy se nic takového nestane. A učitelka našich dětí je taky bude učit dál, i když jsem pro ni divná. V podstatě je tento „racionální“ strach úplně iracionální.

Tak co se strachem?

Jedna z mých mentorek před lety říkávala – „Bojíš se? Tak skoč.“
Tu větu mám dodnes ráda. Dává mi odvahu v situacích, kdy mě strach opravdu paralyzuje. A ještě jednu větu mám ráda. Můj kamarád a kolega říká: „Kdo se bojí, musí do lesa“. A to je přesně ono. Jediná verze, jak opravdu vymazat strach, je dělat to, čeho se bojím. Opakování totiž přinese to, že se přestanu bát.. Třeba natočit video. Při prvním videu je člověku až fyzicky špatně, při padesátém už člověk ani neřeší, že mu divně trčí vlasy.

To ale nic nemění na tom, že takové strachy prostě občas máme. A ne každému se povede je jen tak vymazat, na základě nějakých rozumných argumentů. Máme se tedy nechat strachem zastavit? Jenže… K čemu bude světu vyprávění o tom, jak jsem kdysi chtěla zachránit planetu úplně luxusním projektem, když jsem se do něj nikdy nepustila. Při vyprávění toho, co jsme málem udělali se strach někde v koutě chechtá, až se za břicho (pokud nějaké má), popadá. A to mu nesmí projít.

Když je opravdu krize, obracím se na svého mentora a na svou pracovní mastermind skupinu. Pravidelně se nad svými projekty potkávám s lidmi, co už jsou dál, co už moji cestu prošli. Ví, co prožívám, ví, proč se zrovna hroutím. A tak mě podrží, když je fakt ouvej, nebo tak nějak nakopnou zadek, když se chci schovávat, protože mě strach paralyzuje. Podporující skupinu lidí na stejné cestě považuji za jeden z nejfunkčnějších modelů na cestě k úspěchu.

A tak Vám přeji, ať si najdete tu svou a strach překonáte společně.