Cesta domů – návrat k sobě samé

Často to začíná nenápadně. Zjistíme, že už jsme zase několik dní v klidu nejedly. Že pořád na něco reagujeme. Že nemáme prostor ani na tiché nadechnutí, natož na otázku, co vlastně potřebujeme. Starost o děti, povinnosti, pracovní tempo, očekávání okolí – a někde mezi tím vším jsme ztratily sebe samé.

Pak ale přijde moment, kdy nás něco v nitru zavolá. A my si uvědomíme: „Takhle už ne.“ Nechceme jen přežívat. V těchto momentech se nám jasně ukazuje, že zase potřebujeme být v kontaktu samy se sebou. Rozhodnutí stát při sobě není fráze ani luxus. Je to základ naší spokojenosti. A když začneme krok za krokem obracet pozornost k sobě, začne se proměňovat nejen náš vnitřní svět, ale i vztahy a vůbec celý způsob, jak žijeme.

Očekávání jako mapa našich nedosycení

Ve vztazích se často ocitáme v situacích, kdy na něco čekáme. Čekáme, že si nás partner všimne, že ocení naši péči, náš vzhled, že nám dá najevo blízkost. Někdy si myslíme, že by měl jako první vycítit, co potřebujeme, a bereme to jako důkaz lásky. Často si připadáme přehlížené nebo toužíme po pozornosti a žárlíme na jeho koníčky, práci či kamarády… A přitom pod tím vším se mohou skrývat naše dávná zranění a nenaplněné potřeby z dětství.

Když se na to podíváme do hloubky, můžeme zjistit, že to, co očekáváme od druhých, je často odrazem něčeho, co vlastně samy sobě nedokážeme dlouhodobě dát. Mnohé z nás vyrostly v prostředí, kde některé naše emoce nebyly vítané, kde jsme se naučily být hodné a nenáročné. A tahle naše dětská část pořád někde čeká, že bude konečně viděná, přijatá a oceněná.

Jenomže v dospělosti nemůže nikdo jiný kompletně zacelit naše dětská zranění, aniž bychom se na tom my samy vědomě podílely. Těžko lze radou, pozorností nebo vnější péčí vyřešit něco, co volá po tom, abychom to nejprve uznaly samy v sobě. A tady se nachází zdroj hluboké praxe sebelásky: přestat očekávat, že nás druhý naplní tam, kde jsme vnitřně nedosycené, a začít si toho s vnitřní laskavostí samy všímat, přijímat to a opečovávat.

Autopilot a vnitřní dialog

Nemalá část z toho, co nás vyčerpává, se odehrává v naší hlavě. Ne v realitě, ale prostřednictvím filtru, pomocí kterého ji zpracováváme a chápeme. Automatické myšlenky jako „Musím všechno zvládnout“, „Nikdo mi nepomůže“, „Nesmím být slabá“ nejsou objektivní pravdou. Jedná se o otisky minulosti – zvnitřnělé reakce, které nám běží na pozadí. Naše mysl tvoří příběhy, které určují, jak interpretujeme situace, a tím i jak reagujeme a co za emoce při tom prožíváme.

Když si začneme všímat svých automatických myšlenek, můžeme je začít postupně rozplétat a přepisovat. Už nejsme jen vtažené do emocí a přesvědčení, ale díváme se na ně z odstupu. „Aha, teď se cítím odstrčená.“ „Teď se spouští moje zranění.“ Tahle jemná bdělost není o sebekontrole, ale o návratu k sobě, k možnosti vybrat si jinou odpověď než tu automatickou. Je to jemná práce, která vyžaduje trpělivost, rozhodně se nám však vyplatí. 

A když si našich automatických myšlenek začneme všímat, tvoříme tím prostor pro změnu. Jakmile totiž tyto vnitřní automatismy dokážeme zachytit, pozorovat je z odstupu, s pochopením a bez hodnocení, časem můžeme začít jednat jinak. Ne podle starých nefunkčních vzorců, ale podle toho, co je pro nás konstruktivní a užitečné vzhledem k našemu dospělému já. Tím se začínáme vracet samy k sobě.

Cesta k sobě skrze tělo

Když se zastavíme a zaposloucháme, naše tělo s námi komunikuje. Možná ho ale dlouhodobě nedokážeme poslouchat. Často se fyzična tak trochu bojíme, snažíme se tuto stránku mít pod kontrolou. Možná nám někdo řekl, že se těla nemáme intimně dotýkat. Nebo jsme kdysi uvěřily, že naše sexualita je něco, co není úplně v pořádku, protože se odchyluje od mediálních šablon.

Pokud však nemáme dobrý vztah se svým tělem, promítá se to zákonitě i do našich partnerských vztahů. Je těžké říkat si, co potřebujeme, pokud to samy ani pořádně nevíme. Můžeme se pak milovat rutinně a bez chuti nebo se sexu vyhýbat, protože nám chybí kontakt s vlastní touhou. Ale co když to může být úplně jinak?

Protože právě tady je ukrytá ohromná síla. Naše sexualita je důležitý zdroj. Je to proud životní energie, který buď dobře teče a nese nás, nebo stagnuje. Když jsme s ní v kontaktu, věci se hýbou. Máme chuť tvořit, rozhodovat se, žít. Pokud se nám podaří znovu objevit radost z doteku, vlastní citlivosti a intimních prožitků, začínáme cítit, že jsme doma.

Práce s tělem může být hluboce uzdravující. Skrze dotek, dech, vědomý pohyb se dostáváme blíž k tomu, co opravdu cítíme. Učíme se nebýt na útěku od svých prožitků. Když chceme začít být samy sobě oporou, nepotřebujeme plán na 12 kroků. Co ale potřebujeme, je zastavit se a zeptat: „Co teď chci?“ „Co potřebuji?“ A citlivě si naslouchat.

Naše tělo má okamžité odpovědi. Může nás vést, když ho necháme. Když se ho s láskou dotýkám, když ho zkoumáme, jako by to bylo poprvé, když mu dovolíme být naším domovem. Intimita začíná u nás – potřebujeme nejprve vědět, co cítíme, co nám dělá dobře nebo co naopak nechceme. Až poté to můžeme sdílet s někým dalším.

Ne vždycky to ale jde hladce a hned. Pro ženu, která prožila náročné nebo traumatické zkušenosti, nemusí být tělo bezpečným místem a může se od něj cítit odpojená. To všechno má svoji vnitřní logiku a neznamená to, že je něco špatně. Jenom je potřeba být jemná a trpělivá. Začít tam, kde právě jsme. A je-li to potřeba, jsou li naše zranění závažná, nechme se provést odborníkem. Bez tlaku na výkon, s respektem ke své historii i tempu.

Dovol si být na své straně

Rozhodla ses vrátit se k sobě a snažíš se více komunikovat své potřeby, nastavovat hranice, prosazovat se nebo si třeba plnit svá přání? Možná tě náhle zaskočil strach, pochybnosti, výčitky či stud. Je to úplně normální. Tyto náročné emoce přicházejí vždycky, když se posouváme. Ale když jimi projdeme jednou, příště už víme, že to zvládneme.

Nejde o to nepříjemné emoce potlačit nebo hned „spravit“. Stačí je nehodnotit, nechat jim prostor a neztratit přitom kontakt sama se sebou. Možná to nepůjde hned. Možná se objeví strach nebo pochybnost. A přesto, když vydržíme a zkusíme projít skrz tuto emoci, začne se to postup měnit. Jemně, ale do hloubky.

A jednoho dne zjistíme, že už je to jinak. Že si stojíme na své vlastní straně. Že se vracíme k sobě domů.