Pomoooc, já už nemůžu: co dělat, když si toho naložíme příliš

Je tady podzim, kdy se zase všichni více stahujeme domů, do svých pokojíčků, do svých pelíšků, do sebe. Do tepla rodinného krbu. Večery i odpoledne trávíme více doma a tak bývá více nepořádku, sní se doma více jídla, rozloží množství věcí apod. Taky máš tendenci si pak toho na sebe nakládat příliš?

Chceš, aby bylo čisto, útulno, krásně a voňavě, ale jak jsou pořád všichni doma, moc se to nedaří? Neustále něco někam přenášíš, uklízíš, utíráš? Stále jsou všude hromady prádla, kupy nádobí, drobky, věčně špinavý stůl, zacákané umyvadlo, zrcadlo, …  chaos všude kam se podíváš? 

To nekonečné vaření, přípravy, uklízení, kolem hluk, nekončící řetězec požadavků, proseb a přání, které je potřeba splnit okamžitě … a před námi vidina blížících se vánoc?! Shánění, zařizování, chystání, aby bylo vše nádherné, všichni spokojení, plná bříška, radost kolem vánočního stromku.

Možná jako ženy máme pocit, že musí být vše dokonalé. Že my jsme ty, které zodpovídají za to, jak se druzí cítí a máme jakousi povinnost zajistit, aby byli všichni šťastní, spokojení, vždy s úsměvem na tváři, aby měli krásné vzpomínky.

Nakládáme a nakládáme na svá bedra více a více. Až často dojdeme do bodu, kdy už je toho příliš. Padneme, unavené, naštvané, rozladěné, smutné. Často křičíme a prostě bouchneme. Nebo do toho bodu ani dojít nemusíme a přesto se cítíme jako zbitý pes, večer padáme do postele a vlastně nemáme žádnou radost. Kolikrát vidíme, že i když jsme udělaly skoro nemožné, stejně to nikdo moc neocení. Někdy ani nepoděkuje.

A v hlavě nám řinčí jediné: POMOOOC! Já už nemůžu. Jenže my opravdu nejsme zodpovědné za to, jak se ti druzí cítí. Nemáme žádnou povinnost plnit všechna jejich přání a dělat vše, co je třeba. Vždy každému, a sobě především, nakládejme laskavě a z rozmyslem.

Když se zapojíme všichni, každý svým dílkem, co komu jde, nebo aspoň trochu dělá rád, nebude všechno jen na tobě. Postarejme se společně o to, aby nám bylo doma hezky, ale všichni společně. Možná to nebude úplně dokonalé, ale my nemusíme směřovat k dokonalosti, ale radosti, vnitřní pohodě, laskavosti, jemnosti. To měj vždy na paměti, když už nemůžeš. Polož si otázku: Jsem k sobě laskavá? Co pro sebe mohu udělat, abych se cítila méně unavená, abych si toho nenakládala tolik? To je projev nejen lásky k sobě, ale i k ostatním. Dát jim prostor pomoci, přispět svým dílem, postarat se, zvládnout, udělat něco hezkého.

Neschovávej se za hromadu povinností, ale v laskavosti rozděl práci všem členům rodiny, ať každý může vykonat svůj díl, který udělá váš domov krásnější a vy se v něm budete cítit dobře. Každý balvan, který nese více lidí, je lehčí pro každého jednoho z nich. A o to větší je společná radost nad útulným domovem, o který se jste se všichni zasloužili.