Co mám dělat, když mě mé dítě štve

Být mámou je obrovská škola osobního rozvoje. Naše děti ti dennodenně nastavují zrcadlo a nutí tě sestupovat do hlubin tvého nitra, i tam, kde se sama bojíš vstoupit, i tam kde jsi vše nepříjemné a nežádoucí zamkla ve snaze to nevidět a necítit. Tvé dítě to všechno otevře, postupně vytahuje na světlo a dává ti příležitost se s tím znovu konfrontovat a leccos si v sobě vyřešit. Dříve nebo později každé z nás nejspíš dojde, že jsme si porodily své osobní duchovní učitele.

Takové situace jsi zažila už tisíckrát: tvé dítě dělá přesně to, co ti nejvíc vadí. Je příliš hlučné, příliš upřímné, často pláče, dělá si, co chce a „neposlouchá“, nebo je neprůbojné a stydlivé. Mačká ti přitom s dokonalou přesností přesně na ta tlačítka, která způsobí, že si připadáš jako neschopná matka, cítíš bolest, strach, paniku, bezmoc, a všechno v tobě se kroutí. Ve chvílích naprostého zoufalství se ptáš sama sebe, jak je tohle vůbec možné, jestli ti to dělá naschvál, jestli tě vážně chce neustále vytáčet, nebo co je to vlastně za dítě. Pokud se v tom poznáváš, čti dál. Dnes ti přináším cenné uvědomění, díky kterému možná leccos pochopíš a možná se ti obrovsky uleví.

Jsi dobrá máma a máš dobré dítě

Cítíš to skoro přesně: tvé dítě ti tohle všechno opravdu dělá tak trochu naschvál, je to totiž jeho povinnost. Každá z nás jsme si v počátcích života vytvořila řadu obranných mechanismů, které nám měly zajistit lásku, pozornost a přijetí od okolí. To, po čem každá lidská bytost touží úplně nejvíc. Vytvořily jsme si sérii „musíš“ a „nesmíš“ – např. nesmíš se smát moc nahlas, musíš půjčovat hračky ostatním dětem a podobně. A naše dítě má za úkol tato omezení, kvůli kterým nežijeme samy sebe, vytáhnout a ukázat nám je v plné síle. Pak se stává, že maminka, která si vybrala strategii „nevyčnívat“, má potomka, který je zkrátka takový, že vyčnívá úplně všude, ať už vizuálně, nebo chováním. Maminka, která má z dětství strategii „neodmlouvat“ má dítě, které vždy a všude říká přesně to, co si myslí. Tím aktivuje největší strachy vnitřního dítěte uvnitř tebe, a to bolí.

Pochopení, že se to děje tímto způsobem, z tebe může sejmout obrovskou dávku pochybností a nepříjemna. Odtud už vede mnoho praktických cestiček, jak si s tím popracovat, aby tě podobné situace tolik nedrtily a mohla jsi se ty i dítě posunout o úroveň výš. Také ti to pomůže přestat vnímat dítě jako někoho, kdo ti chce ublížit, nebo s kým jsou jen samé potíže a nepříjemnosti, ale naopak ho s vděčností začít přijímat jako toho, kdo ti přinesl skutečný dar. Pokud rozšifruješ zprávu, kterou ti nese, dostaneš se blíž ke svému autentickému já, odhodíš masky a staneš se skutečně dospělou, která překonala bolavou dětskou zkušenost.   

Co můžeš udělat hned

Jakmile nastane situace, která v tobě spouští automatické reakce pramenící z bolesti, zastav se. Pokud jsi doma, můžeš si sednout na zem nebo si položit obě dlaně na hrudník (gesto „stop“ + ucítíš tlukot srdce). Tím se spojíš s tělem a uzemníš se. V tu chvíli si před svým vnitřním zrakem pusť film – scénu toho, jak bys obvykle v takové situaci zareagovala. Vidíš samu sebe na dítě křičet nebo říkat věci, kterých budeš později litovat? Nech to všechno proběhnout myslí. A až poté udělej to, co skutečně udělat a říct chceš a co vychází z lásky, ne ze strachu. Když budeš mít možnost, zapiš si, jaké tvé „musíš“ nebo „nesmíš“ ti tato situace odhalila. Klidně jdi i hlouběji a zkoumej, za jakých okolností sis na sebe tento limit uvalila.

 

Další praxe, kterou můžeš vyzkoušet, je dívat se na své dítě, jako by ses na něj takhle ještě nikdy nedívala. Jako by to bylo poprvé a naposled, jako by sis chtěla vypálit to, jaké právě teď je, nesmazatelně do paměti. Každý den se alespoň jednou zastav, všeho nech, buď jen s ním tady a teď, ať už ho budeš pozorovat při hře, během večeře nebo při usínání. A jen se dívej a vnímej, jak je originální, nadšené, vtipné, rozverné, blažené, rozumné. Nech se ohromit a klidně i dojmout a prociť všechny pocity, které přijdou. Můžeš si to i zapsat. Touto jednoduchou technikou se, pokud jí budeš opakovat denně a delší dobu, dostaneš do úplně jiné roviny vnímání a vděčnost za každou jednotlivou zář, kterou ve svém dítěti uvidíš, tyto momenty uvědomění ještě znásobí. Pomůže ti to skutečně žít pocit, že je tvé dítě darem a přítelem. Budeš i daleko lépe rozumět jeho způsobu prožívání. Budeš v každodenním úžasu, s kým máš tu čest.

 

Určitě neočekávej, že jakmile začneš své reakce na chování dítěte měnit, vše bude hned bez mráčku, ale změny se začnou dít, postupně, zato trvale. A naprosto zásadní je ta změna úhlu pohledu, která nastane u tebe. Jakmile tvůj malý učitel ucítí, že jsi v sobě rozpustila ty určité vzorce a žiješ čím dál víc svou jedinečnost, přijímáš se, už nebude mít důvod tě dál zkoušet. Budete vedle sebe stát ne jako dvě zraněné děti, ale jako dítě a dospělá žena, která rozumí tomu, co se děje, je ve své síle, je oporou a má v sobě klid.

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.