Můžeš se splést

Znám jeden z největších strachů, který nechce dovolit, aby vyrostlo naše Poslání.

Strach je jako plevel. Silný bodlák, který udusí naši křehkou sazeničku Poslání dříve, než vyroste a zesílí. Bodlák roste rychle a je tak třikrát větší, než sazenička, kterou chceme pěstovat. Jak to ale udělat, abych pěstovala Poslání a ne bodláčí? Podíváme se spolu na Strachy. Každý jeden strach vydá za vzrostlý bodlák. Strach, který nás může zastavit před tím, než se rozhodneme se do našeho Poslání pořádně pustit.

Strach z toho, že

Nevím, jestli toto bude to pravé.

Jestli je to „moje“ Poslání. A co když nebude? To pak budu vynakládat úsilí a třeba nemalé úsilí a budu ztrácet čas a energii a pak se ukáže, že jsem vymyslela úplný nesmysl. Bude to ostuda. Obzvláště, když to není první pokus. Bude to něco, co ZAS nevyšlo. Je mi z toho úplně nepříjemně. A co kdybych ti řekla, že každý pokus je dobrý a každý krok se počítá. Právě tuto lekci jsi potřebovala, aby ses něco naučila a někam posunula. A za další zatáčkou už tě To čeká a musela sis projít právě tímto úsekem, protože jsi potřebovala zkušenosti. Kdybys je nezískala tady, musela bys je získat někde jinde, nějak jinak, ale musela bys je získat, protože jsou tyto zkušenosti pro tebe důležité.

Strach z nepřijetí okolím.

Co když bude manžel, partner nebo přítel proti? Co na to řeknou děti? A co rodina? To zas bude. Je mnoho žen, které si prochází tímto strachem a může být opodstatněný. Mnohdy bývají ve hře i peníze. Když nebudu dělat to a to, budu mít míň peněz a bude zle. Ale co když je to jinak? Co když budeš mít víc peněz? Napadlo tě to vůbec? A co když zjistíš, že jedině ty sama jsi zodpovědná za to, jak se svým životem naložíš a nikdo opravdu nikdo jiný. Nikdo by neměl rozhodovat o tvém životě, jen ty sama. Je to krásná zpráva, která by nám neměla nahánět strach. Ani tchán, ani tchýně, dokonce ani maminka.

Strach ze změny

Dokud se do něčeho nezačne rýpat, nezačne se nic dít. Říkám tomu „smrádek, ale teploučko“. Je to tak, učitel přijde do třídy, kde sedí dvacet dětí a zavrátí oči. Vy tu ale máte… a začne otvírat okna. Žáci neochotně brblají, že jim táhne za krk. Ale trocha čerstvého vzduchu přinese tolik potřebný kyslík pro dýchání. A teď si představte, že v lavicích nesedí dvacet žáků, ale dvě stě našich starých zvyků, které rozhodně nechtějí, aby se nic měnilo a abychom se některých svých zvyků zbavily. Dokud to funguje, a ono to nějak funguje, co si budem povídat, dokud to funguje, tak nic neměnit. A co když vám řeknu, že změna je růst. Všechno, co je v přírodě živé, roste a vyvíjí se. Všechno, co je statické, je neživé. Jste učitelem ve své třídě svých zvyků. Chtějí zvyky změnu? Neeeee, nechtějí. Zvyk je zvyk právě proto, že se nemění. Musíme chtít růst a vyvíjet se, měnit se, rozvíjet. Mějte strach právě z té vydýchané třídy zvyků, ne, z otevřeného okna, které přináší tolik potřebný čerstvý vzduch.

Můžeme si vybrat místo strachu lásku. Jestli se s tím nemůžeš ztotožnit, protože se ti to zdá nějak moc, zkus připustit, že opakem strachu je OCHOTA. Chuť.

Zkusme se podívat na strach ještě z jiného úhlu. My v Poslání, říkáme Strachu Sabotér a podíváme se na to, kdo, nebo co je sabotér. Je to docela zajímavé.

Sabotér

totiž zcela úmyslně a tajně (to je důležité – tak, aby se to nevědělo. Ne zjevně, ne veřejně.) poškozuje a ničí věci nebo systémy, aby nefungovaly tak, jak mají. Takže, cože? Kdybych neměla sabotéra nebo sabotéry, tak moje systémy by fungovaly tak jak mají? Ano. Kolik jich máme? I jeden jediný stačí, aby se nám žilo špatně. A ještě jedna věc k sabotérům. Sabotéři se vyskytují v prostředí, kde se odehrává boj. Válka. To znamená, není klid, mír, pohoda. Kde je sabotér, tam je oslabení. Kdo vyhraje?

A pokud vyměníme Strach a Sabotéra za ochotu? Jak by vypadal první strach. Z toho, že to nebude to pravé? Bude to to pravé, protože toto je moje cesta a já jdu po ní zcela vědomě a sbírám zkušenosti. Díky. Můžu se splést? Ano, můžu. Pokud jsem příliš vymýšlela hlavou. Kombinovala, kalkulovala. Pokud se spletu, je to moje sbírání zkušeností. A je to v pořádku. Je v pořádku dělat chyby. Je v pořádku měnit cestu. Je v pořádku po cestě sbírat zkušenosti. Každý profesně úspěšný člověk si prošel mnohými takovými chybami a bez nich by nebyl tam, kde je.

Druhý Strach z nepřijetí okolím? Ochotně vysvětlím každému koho to zajímá, proč je tato cesta a tento směr pro mě důležitý. Pak už je to na mně. Mark Twain kdysi řekl: „Nikdy nic nevysvětlujte. Přátelé to nepotřebují a nepřátelé nepochopí.“ Tak já ještě jsem ochotná vysvětlit, ale ne do nekonečna vysvětlovat a obhajovat si to – obhajovat sebe. Jsem snad u soudu? Jsem ochotná věřit, že žiji v přátelském vesmíru. A vnímám, že hlavně je důležité, jestli se přijímám já sama. Okolí se pak jen naladí na to, co už mám uvnitř sebe. A mimochodem i se sebehodnotou, sebepřijetím, sebeláskou právě v kurzu Alchymie Tvého poslání pracujeme.

Třetí Strach ze změny? Jsem ochotná uvěřit tomu, že změna mi přinese do života zlepšení a že to „pořád může být lepší a lepší“. Díky za to. Jdu dál procesem změny a vnímám své posuny.

Určitě existuje mnohem více strachů, proč nejít objevovat své poslání. Ale všechny bych je vyměnila za ochotu vydat se na cestu Poslání – tudy.

PS: Máš ještě strach nebo se přerodil na Ochotu? A možná se vyvrbí z Ochoty i Nadšení:-) Zvu tě na cestu najít své poslání a žít ho.