Můj rituál Menarché – zpětně

Dnes ti povím příběh. Příběh z mého života, ze zpětné oslavy mé první menstruace.

Pravidelné oslavy a rituálky hrají v mém životě velkou roli. Ať už je to bylinná napářka na úplněk či nov, večerní psaní deníku nebo očista těla i mysli pomocí půstu či silových rostlin. Ráda se pravidelně ohlížím zpět a hodnotím, co, jak, kdy, kde a proč bylo či nebylo příjemné a vědomě se pak rozhoduji, zda mi to v životě slouží nebo je potřeba to nechat odejít.

S rozbíhající se zimou se začínám čím dál víc stahovat do sebe a přesně tuto reflexi si dopřávám. Za uplynulým rokem, za velkými životními změnami posledních let, za svým seberozvojem, ve které hrál velkou roli právě rituál Menarché. A právě proto ti jej chci vyprávět.

Jedná se o jeden z přechodových rituálů z dětství do dospělosti, které byly dříve běžnou součástí života. Ženy při něm vítají dospívající slečnu do kruhu, který společně tvoří. Je to kruh žen, které se vzájemně podporují, sdílejí, učí. Tvoří hluboké sesterství, ve kterém má každá žena své jedinečné místo. Moderní ženské kruhy jsou vlastně vzpomínkou na tradiční červené stany, které tvořily bezpečné a přirozené prostředí pro taková setkávání a oslavy.

Na cestě k přijetí svého ženství jsem už prošla mnohým trápením. Od každoměsíčních bolestí, při kterých jsem upadala do bezvědomí, přes několik hospitalizací, četné kvasinkové infekce, až po hluboko zakořeněný strach z mateřství a nevědomé odmítání ženské role. Stále jsem na cestě, stále se učím, stále čistím nepotřebné a přijímám nové. Stále rituálkuji a oslavuji. Dějí se změny. Obrovské. A Menarché bylo jedním z důležitých milníků.

---

Vše začalo výběrem vhodného dne, který se vlastně v mém věčně nabitém rozvrhu vytvořil sám. Vesmír tomu prostě chtěl, neb přijetí ženství je teď v mém životě velkým tématem. Všimla jsem si tohohle naprosto volného dne (což je u mě výjimkou) a rozhodla se jej zasvětit této zpětné oslavě mé první menstruace, která se v oné době „tak nějak stala“ a od začátku s sebou nesla jen samá trápení. Navíc to byl den po úplňku, před začátkem nového 13denní (dle mayského kalendáře) a před začátkem mojí menstruace. Lepší den bych si ani já sama nedokázala vybrat!

Menarché se dá slavit o samotě nebo trochu lépe v podpůrném kruhu žen. Ty jsem však tehdy ve svém blízkém okolí neměla, a proto sem se rozhodla slavit sama. Sama a vlastně s Honzou – tehdejším partnerem. V životě nebylo a stále není nic, co bychom spolu nemohli sdílet. Navíc se tehdy každý z nás víc a víc zabydloval ve své roli (muže a ženy) a tak nám tato přechodová oslava přišla vhod.

Ráno jsme začali rozlepením očí a okamžitým koukáním na pohádky. Prostě jsme si do postele vzali noťas a na youtube pustili Toma a Jerryho. Já si upletla dva culíky, Honza zvládnul dva drdůlky a tak začal náš den v roli malých dětí. Mluvili jsme jako děti, chovali se jako děti, cítili se jako děti.

Když jsme si uvědomili, že rodiče asi nebudou zrovna doma, vrhli jsme se na přípravu snídaně sami. Volba padla zcela jednoznačně na barevné palačinky s čokoládou. Zpívali jsme „Jede, jede mašinka“, „Tři čuníci jdou“ a hitovky ze šmoulů. Pustili si „Ať žijí duchové“ a tancovali jako šílení. Až jsme byli překoukaní, vyrazili jsme na nákupy. To už ale jako puberťáci, mladí dospělí a jak jinak, než na jednom kole.

Drandili jsme si to městem s větrem ve vlasem, zpívali, smáli se na lidi, bavili se o tom, jak se asi balí holka nebo kluk a jaké to asi bude, až budeme mít řidičák. Neměli jsme telefon ani žádné povinnosti, jen chuť si koupit něco „dospěláckýho“. Po pár desítkách minut jsme odcházeli s novými kousky, zahrnujícími také sytě červené spodní prádlo – jako znak svůdné ženskosti.

Domů jsme dojeli už téměř jako dospělí a přišel čas pro onen rituální přechod, přerod v muže a zrození ženy. Já tedy zůstala sama doma a Honza si jel zacvičit na workoutové hřiště. Připravila sem si bylinnou napářku s květy růží, dala si domácí pleťovou masku, zapla příjemnou hudbu a užívala si vlastní energii. Sprcha pak smyla vše staré, nepotřebné a bolavé. Ony červené kalhotky pak jako bych oblékala na úplně nové tělo. To jsem navíc zahalila do nádherných ženských vůní svého nejoblíbenějšího harmonizačního olejíčku, který jsem sama vyráběla.

Po Honzíkově návratu jsme se společně vystrojili, tentokrát už jako pár, a vyrazili do Ostravy, do naší milované čajovničky. Na oslavu jsme si dali čerstvý zelený čaj a vodní dýmku s příhodně nazvanou směsí tabáku – „Love“. Po odpočinku v čajovně nás čekala návštěva divadla. Divadlo naprosto miluju, převážně balet, a proto to byla jasná volba pro tento slavností den. Na programu byl Don Quijote, hra, kterou jsem narozdíl od Labutího jezera či Othella neviděla ani třikrát, ani jednou.

Svobodnou dušičku jsme potěšili pohodlným veselým oblečením, bosýma nožkama a uzenýma mandličkama, které jsme potají křoupali s užaslými pohledy na baletky a baleťáky. O přestávce jsme si odběhli vyzvednout vynikající veganskou pizzu do Black Kale Baru, který byl „jako náhodou“ hned přes cestu.

Po divadle jsme vyrazili domů a do postýlky přistáli krátce před půlnocí – jak intenzivní den! Den plný zvláštních pocitů, vzpomínek, emocí a lásky. Lásky k sobě navzájem, k životu, k našemu vlastnímu vývoji a uvědomění, že i zpětně máme možnost uctít tak důležitý milník, jako je příchod první menstruace.

Byla to krásná chvilka uctění mé ženské energie a poděkování za dary, které s sebou ženskost přináší. Ideálně by se tato oslava konala v onen opravdový čas, kdy jsem se z malé holčičky stala (alespoň biologicky) ženou, i zpětně však pro mě měla obrovskou léčebnou sílu.

---

Bylo až neuvěřitelné, jak se v průběhu dne měnila moje nálada, emoce, myšlenky, pocity v těle. Jak jsem se i takto zpětně, o mnoho let později, dokázala naladit na to dané období. Na čas před příchodem menstruace – na tu nevinnou holku, která má ještě stále více radostí než starostí. Na puberťačku, dospívající dívku, se kterou už začínají cloumat emoce, učí se flirtovat a hledat své místo ve společnosti. Na ten důležitý přerod z dívky v ženu. A konečně – na tu dospělou, plnohodnotnou, menstruující, cyklickou, rozmanitou, stále se měnící ženu, kterou nyní jsem.

Pro zpětnou oslavu první menstruace nemusíš hledat specialistku, která tě jím provede. Nemusíš ani hledat ženský kruh nebo víkendový pobyt s touto tematikou. Můžeš si jej dopřát sama doma. A nebo podobně jako já – s partnerem.

Rituálům věnujeme v kurzu Alchymie ženy celý měsíc. Učíme se krok za krokem, jak rituály provádět – a to nejen pro sebe, ale také pro druhé. Vzájemně se inspirujeme pro velké rituály, jako např. právě Menarché nebo třeba svatba, porod či úmrtí v rodině, ale také pro ty každodenní maličkosti, které nás pak živí, sytí a dobíjejí.