Co když nejde život podle našich plánů?

Tak. Už 19 hodin sedím s přítelem na letišti ve Vídni. Proč? Uletělo nám letadlo. Prostě jsme na boarding přišli o pár minut později a pán nám s přísným tónem v hlase řekl „You cannot fly, it’s too late.“ Měli jsme letět na měsíc do Portugalska. Měli jsme zařízeno půjčení auta, bydlení, zpáteční letenky. Je krátce před 7 ráno a my zjišťujeme, že na vrácení odbavených kufrů budeme čekat cca hodinu. A jak jinak ten čas využít, než vzpamatováním se a rozklíčováním toho, co nám tím chce vesmír vlastně říct.

Znáš ten pocit, kdy ti „bezdůvodně“ ujede vlak, na který si ale rozhodně šla včas?

Stalo se ti někdy, že ti při odchodu z domu prostě odkráčely klíče z podtácku v chodbě, kde je vždycky necháváš a ještě před chvílí tam byly?

Zasekla ses někdy v dopravní zácpě a nestihla tudíž firemní poradu, která stejně stála za prd a nebylo tě tam vlastně vůbec potřeba?

Ztroskotaly ti někdy na poslední chvíli plány a pak se vlastně z ničeho nic vynořily nějaké nové, mnohem, mnohem lepší? Takové, které bys prostě nikdy sám ani s pomocí nemohl vymyslet?

V dnešním článku, příběhu a zamyšlení se s tebou podělím o svůj pohled na chod věcí a obzvláště na situace, při kterých neplyne život dle našich představ. Jak se s nimi vypořádat s chladnou hlavou, proč se otevírat realitě, že náš plán pro nás prostě nebyl dobrý/vhodný a jak si tyhle vesmírné dobrodružství dokonce užívat.

Zpět na letiště tedy…

Po tom, co nás pán u přepážky zpražil pohledem a opepřil tak naše cestovní plány, začalo naše celodenní letištní dobrodružství. Posadili jsme se, začali hluboce vydechovat a přemítat, proč se tohle vlastně stalo. Vždyť jsme byli na letišti včas, dokonce jsme stihli brzkou snídani v letištní premium lounge. Na tabuli stále blikalo „boarding“, když jsem dojídala poslední banán a pomalu jsme vycházeli k bráně.

To jako nemáme letět? Máme zůstat doma? Užít si zimu a sníh místo pláže a surfování? Co je tohle za zkoušku?

Napadne mě vytáhnout si jednu z andělských karet, které mám v batohu. Vytáhnu nakonec dvě. Jednu s otázkou, proč se to stalo a druhou s dotazem, co teď dělat dál. Vytáhnu „spřízněné duše“ a „milost“.

„Když radost ze života se s něhou snoubí,

tak šťasten ten, kdo v sobě tyto city skloubí.

Laskavá něžná náruč, péče a pochopení,

nad to v životě člověka nic víc není.

Karta Spřízněné duše

A co tedy máme dělat teď?

Moudrá pomoc přijde shůry,

v nebi znějí andělské kůry,

stačí vždy otevřené srdce mít

a s vírou a důvěrou v Milost žít.

Karta Milost

Vůbec se tomu nedivím. Já totiž automaticky navrhla se na chvíli zastavit a zeptat se vesmíru, co nám tím chce říct. Mám s ním velmi dobrý vztah a když mu to dovolím, tak mě krásně vede. Tak se při čekání na kufry dostáváme do debaty o tom, jak lze na tyhle „pokažené plány“ nahlížet.

Dříve bych byla bývala naštvaná, smutná, rozhozená – že jsem to měla přece naplánováno a tohle je teda peklo. Propadnuté letenky. To znamená, že nám propadne i zarezervované půjčení auta. Budeme muset někde přenocovat a místo low-cost letu, který jsme si našli dost dopředu a dali za něj pár peněz, koupit last-minute letenky za poměrně mastnou sumu. Překonat nekonečnou čekací dobu při volání do auto půjčovny a přebookovat auto. Za poplatek samozřejmě.

Teď ale sedím a s docela klidnou hlavou se slyším říkat: „Tohle nám otevírá úplně nové možnosti! Můžeme letět někam jinam, můžeme si užít pár dní ve Vídni a pak se rozhodnout, můžeme zůstat v Česku… vzhledem k tomu, že jsme se aktuálně taky vystěhovali, můžeme na ten měsíc prostě bydlet kdekoliv v republice! Na horách, v přírodě, v nějakém menším městě, kde jsme třeba nikdy nebyli…“ Hned mě proběhne hlavou několik lidí, kteří by mohli mít k dispozici nějakou chatku či volný byt, protože se sami rozhodli na zimu opustit Česko.

Rozhazuju sítě a zatímco přítel googlí nové letenky v nejbližších dnech za přijatelnou cenu, já začínám přemítat nad našimi záměry pro tuto cestu. Opravdu jsme tam chtěli letět? Co jsme si touto cestou chtěli doplnit? Jaké touhy jsme chtěli uspokojit?

Je pravda, že jsem posledních pár dní cítila, že bych nikam ani jet nepotřebovala a možná bych si docela ráda po nějaké době užila zimu v Česku. Jo. Já. Milovnice tropů, papáji, mladého kokosu, spalujícího slunce a mořských vln. Já, která bych dokázala žít snad jen na dávkách slunečního svitu.

A tak navrhuji přehodnotit tenhle náš výlet. Otevřít se možnosti, že třeba letět nemáme. Ze začátku na maličkostech a postupem času i na podstatně náročnějších situacích, jsem se naučila věřit, že všechno se děje z nějakého důvodu. A tak když něco zapomenu doma a musím se pro to vrátit – nejsem naštvaná nebo zklamaná. Prostě se na patě otočím a jdu zpět s vědomím, že kdybych v cestě pokračovala, třeba mě na další křižovatce srazí kamion.

A tak situaci rozebíráme ze všech úhlů pohledu a zkoumáme naše nově vzniklé možnosti. Koupit ty drahé letenky na další den, vyrazit se uklidnit do sauny, zajít si na večeři, přespat u sestřiny kamarádky, která shodou okolností bydlí kousek od letiště a pak se brzo ráno vrátit sem a odletět? Dát si pár dní oraz, pořádně se dospat po tom náročném týdnu plném stěhování, balení a příprav na cestu a pak uvidět, co přijde? Na celé Portugalsko se vyprdnout, všechny rezervace nechat propadnout, jet k rodičům a prostě svátky strávit v Česku?

Zavírám oči a ladím se na to, co vlastně chci.

Chci tam opravdu letět? Chci zůstat v Česku? Chceme se rozdělit a každý si ten měsíc užít po svém? Chci vyrazit do města nebo na punk strávit celý den i noc na letišti? Chci jít spát do hotelu někde poblíž letiště? Co si chci vybrat z tolika možností?!

Po pár desítkách minut přemítání se oba otevíráme variantě vrátit se do Brna, zachumlat se do peřin a pořádně se vyspat. Schovat se před světem. Utéct před touhle situací a celým tím novým rozhodováním, před které jsme nyní byli nedobrovolně postaveni! Až teď mi dochází, jak fikaný byl tohle náš vnitřní obranný mechanismus…

Začínáme hledat autobusové spojení, vlaky, spolujízdu. Vyzvedáme si úspěšně vrácené kufry a jdeme se najíst. Máme několik hodin do odjezdu prvního možného spoje.

Sedíme v kavárně, plníme bříška, postupně se probouzíme a shazujeme únavu – fyzickou i psychickou. Píšeme si s plno známými, kteří nám nabízejí bydlení. Řešíme plány na Silvestra. Voláme do půjčovny na uvolnění rezervovaného auta. A pak se slyším říkat: „Tak prostě poletíme. Koupíme ty zítřejší letenky, zůstaneme přes noc tady, doděláme nějakou práci na notebooku, uděláme si piknik, dáme si čaj, prohledáme letištní zákoutí, někde se na pár hodin zakuklíme a zítra touhle dobou se už budem procházet na pláži.“

Cože? Odkud se tohle vzalo? Vždyť jsme přece chtěli jet domů!

Najednou mám pocit, že to takto má být. Že je tohle celé snad nějaká zkouška našeho vztahu, toho, jak každý z nás reaguje v nezvyklých (a pro mnohé z čtenářů věřím kritických) situacích. Že jsme si prostě jen měli zrevidovat každý své záměry a otevřít se. Otevřít se i dalším možnostem. Nezaseknout se na tom, že jsme to přece měli nějak vymyšleno. Udělat, jak já ráda říkám „rozhodnutí pro rozhodnutí“. To je typ rozhodnutí, které uděláš a byť pak třeba samotná věc nevyjde nebo po pár dnech změníš znovu názor, cítíš se uspokojeně – bylo totiž jen potřeba se otevřít něčemu novému, neznámému, děsivému.

Tak zrušíme cestu do Brna, uklidíme rodiče, dojíme a jdeme si najít útulný koutek na šlofíka. Po cestě si uděláme zastávku na takových těch masážních sedačkách, které jsme ani jeden nikdy nevyužili. A najednou mě to napadne! Když už tady budeme tolik hodin „trčet“, pojďme si z toho udělat pořádné dobrodružství! Takže vylovím eurové mince a házím je do mincovníku u sedačky. Zavírám oči a celých deset minut se nechám masírovat železnými trubkami, které mě přes čalounění sedačky bouchají do zad i do hlavy. Pak uleháme na klidné chodbě u zázemí pracovníků letiště a zavíráme oči. Chodí kolem nás „airport security“ i policejní dozor. Nic neříkají, na nic si nestěžují – asi jsme vybrali dobrý spot.

Po dvou krátkých ale moc příjemných spánkových cyklech se probouzíme a oba se pouštíme do práce. Najednou je osm večer a dostáváme hlad. A když už dobrodružíme, tak je jasný, že si musíme dát hranolky (který běžně nejíme) a vyzkoušet ten nový vege burger z mekáče. Nakoupíme si plnou tašku jídla, roztáhneme sarong a děláme si piknik.

U jídla přicházíme na to, že se nám oběma už podobná situace stala – v té době s jinými partnery. Já byla vždy ta, která měla (jako zkušená cestovatelka) na starosti cestovní agendu, dokumenty i itinerář. Málokdy jsem byla spokojená, pokud jsem si vše nezařídila sama. Tentokrát měl ale na starosti letenky Josef. Byl to on, který v lounge řekl: „To je v pohodě, vyjdeme k bráně tak 6:15“ – což byl poslední možný čas nástupu do letadla, jak jsme po sléze zjistili. A tak si s úsměvem na tváři uvědomuju, jak bych na něj dříve byla bývala doslova nas.aná. Že to celý pokazil, že se na něj nedá spolehnout, že jsem si to měla zařídit sama – protože mě by se tohle totiž určitě nestalo. A teď nic. Ani sekunda naštvanosti. Ani špetka zklamání.

A tak mu to sdílím a on se usmívá taky. Dříve měl totiž vedle sebe slečnu, která vyšilovala, i když jim ujela tramvaj, která jezdila co 10 minut. A hádejte co… už jim jednou letadlo podobným způsobem uletělo. A hádejte odkud? Z Vídně!

Tak se oba smějeme, popíjíme čaj a já vytahuju další kartu. Tentokrát s dotazem, co nám má tato situace říct. Vytahuju kartu s názvem „Očista“

Když z nebe padají kapky deště,

svou vláhou všechno čistí.

Šťasten ten kdo důvěřuje stále ještě,

že mu andělé ochranu zajistí.

Náhoda? Na ty už dávno nevěřím!

Tak se na památku vyfotíme v té filmové foto budce, která vám za 5 éček udělá pár snímků a rovnou vám je vytiskne. Cesta tady rozhodně nekončí, tohle by mohl být teprve její začátek. Ještě jsme stále na letišti a máme před sebou asi 5 hodin do nového check-inu. Každopádně už jsme během té „krátké“ doby stihli dojít tolika uvědomění!

  1. Měli jsme se očividně vzájemně zažít v poněkud prekérní situaci
  2. Bylo potřeba si vyjasnit našeho záměry, potřeby a touhy
  3. Jako naprosto nezbytné vidím ono otevření se novým možnostem – bez hádek, zklamání a obviňování – sami sebe, sebe navzájem, pána na přepážce, vesmíru,…
  4. Mnohem lépe se nám situace řešila v roli tvůrce a nikoliv v roli oběti – najednou jsme totiž měli tolik možností, ze kterých jsme mohli vybírat a jakmile jsme uspokojili základní potřeby, vydechli a zastavili se, správné rozhodnutí nám bylo naprosto jasné
  5. Otevřeli jsme se změnám a po vyjasnění všech možností, bylo rozhodnutí opravdu ze srdce a nikoliv z nutnosti a ze lpění na původním plánu cesty

… a věřím, že další ještě přijdou!

Co tedy dělat, když nejde život dle tvých plánů?

Jsi-li žena, máš velmi silný dar intuice. Zavři si oči a zeptej se svého nitra. Zeptej se vyššího vedení. Zeptej se vesmíru.

Nehodnoť odpovědi hlavou, ale srdcem. Jaká varianta ti pocitově připadá nejlepší? A z jakých potřeb tyto pocity vycházejí?

Ujasni si své touhy a záměr dané cesty či situace. Jak ses chtěl/a cítit? Co jsi chtěl/a prožívat? Jaké potřeby uspokojit? A existuje k jejich naplnění i jiná cesta než ta, kterou sis původně naplánoval/a? Můžeš si to nezvyklou situaci nějak zpříjemnit nebo si z ní dokonce udělat zábavu?

Uvědom si, zda se kvůli obranným mechanismům nevzdáváš kontroly a zodpovědnosti a nestavíš do role oběti. Upřímně si odpověz, zda máš sklony hledat mermomocí viníka a nebo, stejně jako já, věříš, že se všechno děje z nějakého důvodu a všechno se děje nejlépe pro tebe.

Naciť se na to, kdy lpíš na původních plánech, zaběhlých zvyklostech, stereotypních reakcích. Uvědom si, jak moc tě změny plánů dokáží rozhodit a vyčerpat.

Zhodnoť si, jak moc se dokážeš v takových situacích uvolnit a věřit vyššímu vedení/vesmíru/bohu. Jak moc se dokážeš odevzdat do flow?

Pokud cestuješ – víceméně bez plánů, nízkonákladově, stopem, spontánně – možná znáš ty situace, kdy přesně potkáš člověka, kterého potřebuješ potkat, omylem vystoupíš ve městě, kde se ti vlastně obrovsky zalíbí a do původní destinace ani nedojedeš nebo skrze zmeškané letadlo pročistíš staré vzorce a posílíš partnerský vztah. To je to vesmírné vedení, flow, kanál kreativity, hravosti a radosti, o kterém Luci Harnošová tak často mluví. To je ta hra pro dospělé. A říká se jí život.

Vesmír je přátelské místo, pokud ho tak chceš vidět. Luci Harnošová o tom krásně mluví ZDE.

Vesmír nás vede, pokud mu to dovolíme.

Naše srdce ví, pokud se ho rozhodneme poslouchat.

Jak se očišťovat od starých nefunkčních vzorců, jak posilovat svou intuici, napojení a důvěru v život, jak v každé životní situaci vidět radost a učení – to vše a mnohem více sdílíme s ženami v ročním kurzu Alchymie ženy. Tak poslechni volání svého srdce a přidej se k nám. Ani netušíš, jaké dveře se ti mohou otevřít… dokud se nerozhodneš je čapnout za kliku!

Už mnoho let je mou největší vášní cestování - a to nejen ve světě fyzickém, ale hlavně v tom mém vnitřním. Nenosím boty ani make-up a od doby, co znám cykličnost, jsem tak trochu 4v1. Jsem také tanečnicí, jogínkou, saunérkou, masérkou, tlumočnicí, průvodkyní žen a milovnicí života. U všech aktivit mě podporuje skvělá hudba, voňavé éterické oleje, pohyb, dech, bdělá pozornost a vědomý dotek. Lekce, workshopy či ženské kruhy si málokdy chystám dopředu a téměř vždy tvořím spontánně. Nejvíce mě vystihují má dvě hlavní životní kréda: "Všechno se děje z nějakého důvodu a všechno se děje nejlépe pro Tebe." a "Miluju život a život miluje mě."
Komentáře
  1. Karty napsal:

    Luci, můžu se zeptat, co máte za karty s takovými pěknými texty? 🙂
    Díky, Katka

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.